V záchodě plavalo veliké něco, co i císař opouští sám – a rád a často i ve spěchu. Dávno to mělo být spláchnuté, a přesto se to vznášelo v míse. Pokusili jsme se tomu znovu dodat odvahu čerstvou dávkou několika litrů vody, ale bylo to tak velké, že se tomu do úzkého hrdla záchodové keramiky prostě nechtělo. Ještě větší záhada byla, jak se to do mísy vlastně dostalo, když nikdo z nás není takový obr, aby mohl tak kolosální věc vytvořit, natož aby ji dostal ze svých útrob ven.

Na otázky, kdo je toho autorem, nikdo nereagoval. Kdyby šlo o mísu na veřejném WC, pochopíte to. Jenže tady šlo o prachobyčejnou mísu domácí, jejíž návštěvníky a uživatele za uplynulých několik hodin napočítáte na prstech obou rukou, i když vám jich několik v létě polechtalo cirkulárku v akci. Pokusili jsme se na to doptat zprvu decentně a poněkud šeptem, protože takovou záležitost zkrátka nemůžete jen tak mezi lidmi rozebírat, a nic.

Nebudeme to rozmazávat, řekli jsme si náhle, protože téma objeveného čehosi v záchodové míse už zaujímalo nezvykle velký prostor v naší konverzaci, jako by si velká věc žádala přiměřeně velký prostor. Hrozilo, že pokud se to samovolně nerozhodne spáchat harakiri skokem do kanalizačního potrubí, bude nám to dělat společnost i v průběhu dalších hodin. A to jsme dopustit nechtěli. Zalijeme to nějakou chemií, ta tomu jistě přijde na kobylku a dostane se tomu pod kůži, napadlo někoho.

Jenže tam, kde je toho místo, dokud to nenajde místo jiné, se tomu pořád nechtělo. Chemie, ač mocná čarodějka, na takovéhle výtvory recept dosud nenašla. Rozstřílení na padrť pochopitelně nepřipadalo v úvahu, a že by to někdo vytáhl rukou a odnesl v pořádně velkém kýblu na vzduch, taky nebylo příliš pravděpodobné. Nezbývalo než tomu nechat čas a přát si, aby se to rozpustilo samo o sobě, čemuž ovšem několik příštích nakouknutí do té místnosti nenasvědčovalo.

Do rána tomu byl konec – tak nepozorovaně, jak se tam ta věc ocitla, i zmizela. Abychom byli upřímní, smutno nám po ní nebylo.