V kanceláři Jacka Backwooda se ten den dal vzduch krájet a možná by vám na to stačilo míň vycvičených svalů než na porcování čerstvé anglické slaniny. Jack se svému postřehu zasmál, ale ne nahlas, aby nevzbudil mouchy, které tu už od minulého týdne samovolně chcípaly hlady. On, soukromý detektiv a amatérský alkoholik, který už tady za staženými roletami trávil osobně třetí den v kuse, však sotva mohl vnímat atmosféru, v níž se míchal pronikavý pach týden nepraných ponožek, mužských větrů vonících po fazolích s čočkou, párkem, cibulí a česnekem a nečištěných zubů stravovaných paradentózou. Na to byl až příliš soustředěný na svůj zodpovědný výkon, za který by se nemusela stydět ani Helena Fibingerová ve svých nejlepších letech.

Bylo to vlastně jen pár desítek hodin, co po těžce odvedené fušce usínal nad salámem v umaštěném nepromastitelném papíru a dvěma takzvanými pivními rohlíky koupenými v obchodě na rohu u vietnamského prodavače, který ve zdejším jazyce uměl všehovšudy tři slova, a to ještě tak špatně, jako by je skrz svůj zkažený chrup pronášela stoletá babička starého indiána. Ten okamžik se mu navždycky zapsal do paměti, protože zaťukání na dveře prořízlo noční ticho tak náhle, jako když mezi frekventanty dopoledního kurzu šití spatříte svého dosud netušeného nemanželského syna, a Jackovi se ostře zařízlo do ušních bubínků, kladívek, kovadlin, třmínků a boltců.

Ani se neobtěžoval dát jakkoli najevo, že je to příjemná návštěva, natož aby ji pobídl, ať jde dál. V tuto noční dobu se po nebezpečných darktownských ulicích obvykle pohybovaly jen děvky, vrazi nebo politici. Věděl, že vyzývat ji, aby vstoupila, je beztak zbytečné – ať už tahle osoba patří do jakékoli z uvedených kategorií, poslední dobou si u něho návštěvy podávaly kliku, takže beztak nebylo třeba říkat „Dále“. Vlastně tady měl permanentně otevřeno. Často si říkal, že pronajmout si kancelář v čekárně drah asi nebyl ten úplně nejlepší nápad. Ale dlužil to svému bratrovi, padouchovi, který před několika lety na místě ředitele železnic začal sponzorovat golf a na smrtelné posteli Jacka zapřísahal, aby měl tenhle sport rád aspoň tak jako Betty Smithovou.

A tahle žena, Alice Springfieldová, jak se po svém rázném ocitnutí uprostřed té chlapácké atmosféry představila, mu Betty Smithovou navíc proklatě moc připomínala. Tak moc, že do umaštěného nepromastitelného papíru překvapením upustil kus takzvaného pivního rohlíku koupeného v obchodě na rohu u vietnamského prodavače, zapomněl na to, že už dva dny nespal, a sotva se udržel, aby neřekl: „Vítám tě, Betty!“

Byla sice protřelá časem jako druhohorním vrásněním tvarované litosférické desky a dávala to najevo svými ostře řezanými rysy, které pamatovaly proslulou rvačku v baru U Dvojníka, ale přesto měla kouzlo, kterému nebylo třeba snažit se odolávat. Kožešinové boa navíc její postavě dodávalo pocit panenské lascívnosti a bohémské vzezření, které ho náhle začalo v očích pálit tak, až mu obě zvlhly. Byla proklatě dokonalá, tahle Alice Springfieldová. Stála ve dveřích a už tak dost napjatou situaci ještě víc napínala, jako kdyby si odpoledne při čaji o páté umínila, že za sebou nechá tolik utahaných chlapů, kolik je sekretářek v parlamentu. Byla jako nové kšandy starosty z pravicové strany ušité na míru v nejlepším krejčovském salónu města, kde včera by možná už dnes mohlo znamenat až zítra, kdybyste se tam necítili tak zatraceně zbytečně.

Od začátku věděl, že tenhle kšeft bude marný jako utržená klika od zrezivělého flašinetu, ale že přes to všechno na něj bude muset kývnout, protože jinak by zapřel sebe, svou rodinu i celou profesi, které se s výjimkou půlroku, kdy pracoval jako pokladní v nedalekém Lidlu, věnoval už bezmála pět a čtvrt roku. Výzva, kterou s sebou přinesla Alice Springfieldová, visela ve vzduchu jako flus starého bezdomovce, a podlamovala Jackovi všechny čtyři nohy židle, na které už třetí den seděl. Když vstoupila, následovaná vůní laciného parfému, ani nečekala na vyzvání a sedla si do židle naproti Jackovi.