„Já ti prostě nevím,“ svěřoval se nadstrážmistr Vokurka v pohostinství v Dolním Housově svému kamarádovi Dbalému, když si objednával čtvrté pivo. „Ten případ je neřešitelnej. Kapitán se mě na něj ptá každou poradu. Už dávno to chtěli mít smetený ze stolu, ale já s tím zkrátka ne a ne hnout. Nejraději bych to raději zametl pod koberec.“

„A o co jde?“ zeptal se jeho společník Jaromír Dbalý, jehož ta kamarádova utrápenost nenechávala klidným.

„Fotbalista Kopecký musí bejt při soutěžních zápasech SK Lopatka pravidelně ošetřenej pro náhlou nevolnost. Je to člověk jako řípa, dva metry vysokej, váží přes metrák, naprosto zdravej, to ti povídám a potvrdili to všichni doktoři, který ho prohlíželi, jen pokaždý v sedmdesátý osmý až osmdesátý třetí minutě vždycky zkolabuje. Podívej,“ řekl Martin Vokurka a vytáhl z kapsy umolousaný kousek papíru, na kterém měl tabulku se všemi starty Kopeckého za poslední čtyři roky a u každého poznámku, ve které minutě se nekontrolovaně sesul k zemi.

A skutečně – precizní poznámky nadstrážmistra hovořily o tom, že k indispozici fotbalisty Kopeckého docházelo se železnou pravidelností přesně mezi 78. a 83. minutou.

„O ten případ už se zajímali dokonce na svazu, ne?“ ujišťoval se Dbalý, pověstný svou až obsedantní zálibou v kratochvíli zvané kopaná neboli fotbal. Dá rozum, že tento fotbalový fanoušek s encyklopedickými znalostmi musel vědět o tom, že se o záhadném případu opakovaných kolapsů v mužstvu SK Lopatka mluví mezi svazovými funkcionáři.

„Však taky svaz může za to, že jsme tu věc vůbec dostali k šetření my,“ potvrzoval Vokurka, že na prošetření aféry existuje celospolečenský zájem. „Kdyby ti fotbalisti nedostávali dotace ze státního rozpočtu, bylo všem úplně ukradený, že nějakej Kopeckej v každým utkání prožívá svý malý drama. Ale takhle v tom všichni vidí simulaci nebo nedej bože nějaký podvody se sázkama. Nevím, proč jsem musel tuhle blbost dostat na starost zrovna já, kterej nerozeznám míč od puku.“

„Jo, vzpomínám, jak jsem ti musel při prvouce napovídat, že míč je kulatej a hra trvá devadesát minut,“ rýpl si Dbalý, i když věděl, že tahle dávná pravda už v moderní kopané dávno neplatí, protože se kvůli faulování, fingování zranění hráčů a jejich ošetřování hra všemožně prodlužuje a novináři kvůli tomu musí do zápisů zaznamenávat, ve které minutě nastavení došlo ke změně skóre.

„A oni toho simulanta vyšetřují doktoři?“

„No vždycky. Pokaždý ho odvezou sanitkou s podezřením na trombózu a několikrát byl dokonce až v Hradci.“

„Jen tady,“ ukázal nadstrážmistr Vokurka na jeden vlastnoručně zapsaný záznam ve své tabulce, „a taky tady, a dokonce dvakrát po sobě ten zápas dohrál až do konce.“

„Anebo byl vystřídanej,“ poznamenal Dbalý, protože mnohem lépe než Vokurka chápal zákonitosti fotbalu.

„Jo takhle. Tak to mi nedošlo. Myslíš jako, že Kopecký v těchhle případech netrpěl nevolností, protože odešel ze hřiště třeba už v sedmdesátý minutě?“

„No jasně, ty trubko. Anebo byl tehdy v obzvlášť dobrý formě a dohrál to až do konce. Ale to si můžeme snadno ověřit, řekl bych,“ poznamenal Dbalý a sáhl po svém mobilním telefonu. „Fotbalovej svaz naštěstí vede pro všechny soutěžní utkání ve všech soutěžích podrobný statistiky. Můžeme se podívat, jestli ty tři zápasy hrál Kópa až do konce.

Internetovou stránku se zmíněnými statistikami měl Dbalý ve svém telefonu nastavenou jako domovskou, což nás už jen po letmém seznámení s ním nemůže překvapit, a protože věděl, jak se v databázi českých hráčů orientovat, snadno vyhledal všechna tři utkání, která Kopecký dohrál až do devadesáté páté, devadesáté třetí a devadesáté osmé minuty. Třetí z oněch zápasů trval tehdy opravdu dlouho, jak by mohlo potvrdit všech dvacet přítomných diváků, protože byl několikrát nastavován kvůli tomu, že uprostřed druhého poločasu vběhla na hřiště kráva, uteknuvší z chléva místního statkáře.

„Nevím, k čemu to je dobrý, ale vedou to teda dost seriózně,“ uznale pokyvoval hlavou nadstrážmistr Vokurka, když se zahleděl do všemožných záznamů fotbalových statistiků.

„To bys nevěřil, co všechno se dá z takových čísel vyčíst,“ snažil se svého kamaráda z dětství vyvést z omylu Dbalý.

Následkem tří vypitých dvanáctek se nadstrážmistr Vokurka stával nejen melancholičtějším, než tomu bylo obvykle, ale taky upovídanějším a o dost hlasitějším. Nestávalo se, že by o otevřených kriminalistických případech hovořil takto veřejně, a navíc plamenně. Málem by si nevšiml, že už chvíli oba společníky pozoruje při jejich rozhovoru od vedlejšího stolu postarší muž.

„Říkáte trombóza, mladý pane?“ přitočil se k hovorům o kopané, jakmile se naskytla vhodná příležitost. „Moc se omlouvám, ale ať se snažím, jak se snažím, nemohu nenaslouchat. Dovolte, abych se představil,“ a postavil se.

Nadstrážmistr se zarazil, protože si právě v tu chvíli si uvědomil, že pokud je onen neznámý inspektor od policie, má zaděláno na problém. Automaticky se zvedl stejně jako muž odvedle a v očekávání průkazu, který by jeho předtuchu dosvědčil, se mu přeběhl mráz po zádech.

„Nemějte obavy,“ ujistil ho ten starší muž, natahuje k němu ruku. „Jsem doktor Vyhnálek. Před týdnem jsem se do vaší vesnice přistěhoval na penzi a dnes jsme sem tady s kamarádem Maryškou, který má chalupu hned vedle, zašli na partii žolíků. Vím, že poslouchat cizí rozhovory se nesluší, ale donedávna jsem byl angiolog, a jakmile jsem zaslechl cosi o trombóze, ani za nic se nemůžu soustředit.“

„Musím říct, že se mi docela ulevilo,“ oddechl si Vokurka a přijal nataženou paži. „Trochu jsem to s tou otevřeností přehnal. To vy jste se tedy nastěhoval do domku po paní Málkové,“ nezapřel nadstrážmistr svůj pozorovací talent.

„Ano, i se svojí ženou Alžbětou,“ potvrdil doktor. „Řeknete mi o té vaší trombóze víc?“

Když dokončili seznamovací kolečko, všichni se sesedli k jednomu stolu a žolíky nechali rozehrané, Martin Vokurka se nadechl, aby doktoru Vyhnálkovi vylíčil vše, co o případu podivných nevolností fotbalisty Kopeckého ví.

„No, to máte tak,“ snažil se o významně důvěrnější tón nadstrážmistr. „Ona ta trombóza vlastně ani trombóza není, protože se v žádné ordinaci nikdy neprokázala. Jak už jsem říkal tady Mírovi, doktoři nikdy na nic nepřišli a Kopecký je podle všech vyšetření naprosto zdravej. Vždycky než ho dopraví do nemocnice, všechny otoky, kvůli kterým vyslovujou podezření, záhadně zmizí. V Hradci mu dokonce dělali ultrazvuk a cétéčko a chvíli si tam poležel, protože říkali, že ta jeho trombóza je unikátní.“

„Tady vážně píšou, že byl několik dní v nemocnici,“ přikývl Dbalý, když na stránkách okresního deníku přečetl, že fotbalista David Kopecký byl s podezřením na trombózu horní končetiny hospitalizován na interním oddělení hradecké nemocnice. „A pak tři zápasy vynechal, protože mu doktoři zakázali hrát.“

Vokurka se podíval do svých poznámek. Data se třemi vynechanými zápasy v jeho tabulce chyběla. „Asi tehdy opravdu nehrál, to bych to tady měl napsaný. A v dalších dvou zápasech hrál, ale tam k žádným komplikacím nedošlo. Odešel po hřišti po svejch jako laňka – to jsou tyhle dva ze tří zápasů, o kterých jsme se bavili.“

„Zřejmě ho ti doktoři nadopovali nějakými preparáty,“ zamyslel se doktor Vyhnálek.

„Počkejte, vy myslíte, že by mohl mít nějaké opletačky s dopinkem?“ překvapeně se na Vyhnálka obrátil Vokurka, který byl z celé situace značně rozcitlivělý a zmínky o dopinku se chytil jako nadějné stopy, jež by konečně mohla do věci vnést trochu světla.

„Nikoli, mám na mysli legální dopink. Jistě mu preventivně naordinovali nějakou antikoagulaci a on pak další dva zápasy vydržel bez jakýchkoli nevolností a otoků.“

„To jsou ti mladí, viď, Františku?“ vložil se do úvah Maryška. „Za vším vidí nějaké spiknutí. Přitom vy lékaři to s nimi myslíte tak dobře.“

„Hele, on ten tvůj Kopeckej dělá kapitána týmu?“

„Vím já? A je to vůbec důležitý? A zjistil jsi to jak?“

„Vidíš? V zápisu každýho utkání je u hráče, který nastoupil jako kapitán, připsáno velké C. To jako céčko, jako kapitán, anglicky, je ti to jasný?“

„No jo, ale co já s tím?“

Doktor Vyhnálek s pousmál. Do své pravice uchopil půllitr čerstvě načepované dvanáctky, aby se dlouze napil. Když sklenici odložil, rukávem si ze rtů setřel pěnu. „Na jaké ruce se otoky s podezřením na trombózu nejčastěji objevují, pane nadstrážmistře?“

Nadstrážmistr Vokurka sebou překvapením trhl. „Nejsem si jistý, ale matně si vzpomínám, že na levé.“

„V tom případě myslím, že zítra můžete kapitánovi nahlásit, že případ je vyřešen. Modří už vědí?“

„Vy myslíte, pane doktore, že ta páska?“ udiveně se otázal Dbalý.

„Jaká páska zase? Co to tady na mě hrajete?“ zeptal se nechápavě Vokurka, nechápaje zákonitosti fotbalu.

„Nechci být předčasným prorokem, kolegové,“ otočil se na přítomné s trochu pedantským nadhledem Vyhnálek, „Vždycky než Kopeckého dopraví do nemocnice, všechny otoky, záhadně zmizí. To jste řekl vy, pane nadstrážmistře. Jeho kapitánskou pásku totiž musí ještě na hřišti sundat, aby mohl zápas pokračovat. Já tedy nejsem žádný odborník na kopanou, ale tohle jasnější než pověstná facka.“

Hned druhý den se nadstrážmistr Vokurka dostavil ke kapitánovi kriminálky, aby mu s těžkou kocovinou v hlavě a s přetrvávající lehkou nedůvěrou ve fotbalovou logiku sdělil, že případ podivných simulací zápasů SK Lopatka mohou založit do spisů jako vyřešený. V oficiálním vyjádření zaslaném na fotbalový svaz pak odpoledne na počítači se šumivým aspirinem v ruce napsal, že ve sportovním klubu by měli vyměnit kapitána za menšího, nebo mu pořídit jinou pásku, kterou každou neděli navléká na svou levou paži, neboť ta současná je příliš těsná.