Sebevrah gentleman

Byli tací, co spáchali sebevraždu jen tak – skokem pod vlak číslo 8234 společnosti Dobré dráhy linky A18, pod vlak číslo 8317 téže společnosti na lince A19 nebo pod vlak 8112 společnosti AB dráha linky A12, neřešíce přitom osudy a těžkosti všech těch cestujících, kteří se třeba během jízdy těšili, jak si doma konečně ohřejí husu s knedlíkem, co zbyla od slavnostního nedělního oběda, zapnou si přímý přenos fotbalového derby mezi Spartou a Slavií nebo se sejdou se slečnou na prvním, internetovým chatem smluveném rendez-vous. Patřila mezi ně kupříkladu žena, co neunesla tíži rozvodu s prostopášným manželem a vrhla se na koleje někde poblíž pražského Radotína, mladík, který své sebezabití pojal veskrze nechtěně, protože se při na cestu za odpoledními zážitky vydal do městečka Černošice do papírnictví v centru, aby zde zakoupil linkované sešity formátu A5, se sluchátky potlačujícími okolní ruch na uších, pročež přeslechl projíždějící motorový nákladní vlak, nebo úředník místního úřadu práce, kterýžto v Berouně přiděloval dotace firmám za zaměstnávání nemohoucích. Zvláště toho bylo veřejnosti líto, když jeho příběh vešel ve známost, protože se jednalo o otce pěti dětí, které zplodil se svou zákonitou manželkou Klaudií Košťálkovou, rozenou Bendovou, v euforii, kdy ještě vláda ve Strakově akademii přidělovala místa v rámci zákona o státní službě a nebohý František Košťálek, bytem v Karlštejně, nesprávně usoudil, že jedno úřednické místo bylo v rámci definitivy přiděleno i jemu. Jaké bylo jeho rozčarování, když se o pár měsíců jeho definitiva rozplynula v prachu a on dostal výpověď pro nadbytečnost, neboť onoho roku nemohoucích výrazně ubylo! Marně se pak novináři domáhali toho, aby odpovědnost za smrt nevinného berounského úředníka přijali politici, již během nekonečných rozprav v parlamentu nesprávným zařazením referentů úřadů práce do kategorie B13 namísto kategorie A18 ovlivnili osud Františka Košťálka natolik, že se onoho smutného pátku 6. srpna vrhl pod kola rozjetého vlaku a tím svůj pohnutý život zpečetil, zanechav po sobě vdovu a oněch pět hladových dětí, kterým zbyly jen oči pro pláč a prázdné žaludky. A ano, nebyli to jen výše jmenovaní, ale i celá řada dalších, nejmenovaných nešťastníků, kteří se rozhodli ukončit svůj život na dvou železničních rovnoběžkách širokorozchodné tratě, která byla již několik let jako zázrakem elektrifikovaná, což ve svém důsledku znamenalo nejen to, že mohla občanům Středočeského kraje poskytovat jakž takž spolehlivé spojení s hlavním městem Prahou, ale zejména to, že trefit se do zbytnělého grafikonu a setrvat na kolejích tak dlouho, než na tolik křehké lidské tělo narazí těžkopádné několikatunové monstrum, bylo dílem okamžiku. 

To Gustav Voštejnský, přezdívaný Woshi, kteroužto identitou se zásadně prezentoval na internetových fórech pro ty, co rozumějí počítačům víc než lidem, byl jiný kalibr. Mám to slovo ve zvláštní úctě, zvlášť když si vzpomenu na postavu onoho hackera, který za rozbřesku ulehal do postele, aby se těsně před polednem opět vrátil ke svému počítacímu stroji a přihlásil se ke své konzoli – jeho zavalité tělo zvící asi dvoumetrového monumentu se sto třiatřiceti kilogramy živé váhy byste jen tak nepřehlédli. Mnoha jeho spolužákům ze základní školy nebylo nikdy zcela jasné, jak se onen střízlík, kluk neduživého a sotva viditelného vzezření, mohl během několika let, po které pobýval ve svém programátorském kutlochu, proměnit v majestátního obra, kterého byste nepřehlédli. A stejně tak nebyli s to pochopit, jaká náhoda, jaké pnutí osudu ho donutilo tehdy ve středu, kdy by těžko někdo mohl čekat něco mimořádného, vstát od svého komputeru a vypravit se na vlak, ale nikoli coby cestující, ale coby bariéra, která všem těm husochtivým, fotbaluchtivým a schůzkychtivým pasažérům znemožní dojet do cíle alespoň jakž takž včas. 

Ať tak nebo tak, Woshi, který si za ty roky strávené mezi skalními příznivci jedniček a nul vydobyl poměrně slušné renomé osoby, která je schopná v programovacím skriptu odhalit i chybějící apostrof na řádku 8754, se toho dne bezohledně vrhl na trať vlaku číslo 8540 společnosti Dobré dráhy linky A12, protože už nemohl dále snášet útrapy tohoto světa, ačkoli mu v temnotě vlastního kutlochu byly stále vzdálenější. Další podrobnosti o stavu jeho duše a přesný průběh událostí 17. hodiny a 12. minuty nejsou dosud známy. Gustav Voštejnský znal však všechny nepříjemnosti, které svým rozhodnutím cestujícím v onom osudném vlaku způsobí, a nechtěje nic ponechat náhodě, den předtím, ještě než systém vlakového informačního modulu načetl jednodenní smyčku audiosystému s informacemi o mimořádnostech na trati, naboural se jako osvědčený hacker do počítačového rozhraní a namluvil pro cestující šokující zprávu. 

„Vážení cestující,“ ozval se z hacknutého reproduktoru Woshiho hlas, modulovaný automatickým ekvalizérem do hlasu dlouhovlasé blondýny obdařené úctyhodným poprsím. „V několika následujících desítkách minut bude mít váš vlak zpoždění. Omlouvám se za to, několikrát jsem tímto spojením jel a vím, jak je těžké zbavit se myšlenek na slavnostní nedělní husu s knedlíkem, fotbalový přenos nebo rande se slečnou. Než však drážní zaměstnanci, strojvedoucí vlaku a ba i průvodčí přivolají záchranku, policejní vozy a nakonec i pohřební vůz, budete nuceni setrvat na svých sedadlech a čekat. Stejně tak budete muset být trpěliví, až budou všichni ti zpovykaní lidé kompletovat mé tělo roztrhané na kousky vaším vlakem, aby jim nic neuniklo. V devadesátikilometrové rychlosti, ve které do mého statného těla vůz právě narazil, nemohly být následky menší. Ne že by mi teď tolik záleželo na tom, jestli se podaří najít i poslední kousek druhého ucha, ostatně soudím, že tam, kam jsem se vydal, už ho stejně nebudu potřebovat, ale úřední postupy jsou striktní a k vaší smůle neumožňují žádné výjimky. Abych vám na tento nepříjemný zážitek umožnil co nejrychleji zapomenout, právě teď jsem na vaše účty poslal ze svého kryptoměnového účtu určitou sumu peněz.“ 

Seděl jsem v tom vlaku taky, ačkoli obvykle jezdím autobusem. Jakmile hlas Gustava Voštejnského, linoucí se z vlakového reproduktoru, utichl, schválně jsem uchopil telefon a ze zvědavosti se přihlásil ke svému internetovému bankovnictví. Na mém účtu právě přistálo 12 846 korun, dost na to, abych si po půldruhé hodině zpoždění přivolal v Řevnicích taxi, přepravil se domů, objednal v nedaleké restauraci pizzu a na příští dva dny si vzal v práci neplacené volno. Účet za to dělal přesně 12 812 korun. Klobouk dolů, musel jsem uznat. Woshi nebyl žádný harpagon a pro jistotu poslal o něco víc. Woshi byl zkrátka sebevrah džentlmen. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *