I když se pan Outrata ráno probudil o něco později než jindy, neodpustil si každodenní rozkoš snídaně na terase, při níž si s potěšením sobě vlastním usmažil dvě vejce a uvařil dva lahodné párečky, které si naservíroval s hořčicí a křenem. Jen chvíli poté, vlastně už bylo skoro poledne, čekal ve skvěle padnoucím saku na tramvaj, která ho odvezla do centra města. V bance měl podepsat smlouvu o půjčce, a protože měl kupodivu ještě chvilku času, nevystoupil na zastávce Náměstí Míru, ale až o dvě stanice později. S ohledem na své podlomené zdraví se rozhodl, že se trochu projde.

Ušel jen pár kroků a už věděl, že jeho snaha udělat něco pro svou dobrou mysl a klid v duši se pro dnešní den mine zaslouženým účinkem. Cukrárna, již spatřil na rohu Dejvické a Horymírovy, totiž přímo řvala nabídku oblíbených kremrolí do světa tak vehementně, že by pan Outrata musel být hluchý, eventuálně alespoň slepý, aby její volání nevyslyšel. Paní v cukrárně ho navíc už z dálky přívětivě zdravila a to on jí přece nemohl udělat, aby chvíli neposeděl a nezakousl se do té křupavé dobroty s láskou a úctou k cukrářce. Vždyť ta bohyně připravovala ty sněhové trubičky tak lahodné, že ani dnes, odhodlán odpustit si každodenní příděl sladkého potěšení, neudělal výjimku a objednal si hned čtyři.

„Dám si je místo oběda,“ uklidňoval sám sebe, zatímco se sžíral malinkatou výčitkou, „a svačinu si dnes dopřeji nejpozději ve tři, dřív určitě ne.“ Rychle nalezený kompromis jeho černé svědomí ukolébal, takže čtyři kremrole mizely na zahrádce cukrárny v Outratových útrobách tempem tak bleskurychlým, že ani nestačil postřehnout produkt potřeby, již na jeho slavnostní sako vykonal vrabec letící v tom okamžiku za potravou nepoměrně skromnější, leč hledající krmi přesně v místech, kde se nad kremrolemi právě rozplýval pan Outrata, jen o několik metrů výše.

Byli byste bláhoví, milí čtenáři, kdybyste snad čekali, že vážnost onoho okamžiku donutila Outratu přesvědčit se ještě před vchodem do bankovního ústavu, zda jeho saku neschází nic, co obvykle takové sako mívá, nebo zda mu naopak nepřebývá něco, co lze za součást pánského obleku považovat stěží. Rozsahem docela malý, ale pachem o to intenzivnější produkt vrabcova trávicího ústrojí mu dělal nechtěný doprovod do Živnostenské banky, kde si pana Outratu ostražitý úředník několikrát přeměřil, a když shledal, že ten sociální případ není vzhledem ke svému ošacení pro ctihodnou bankovní instituci důvěryhodný natolik, aby mu poskytla úvěr, náš požitkář se vracel od bankovní přepážky s nepořízenou. Ještě večer, když se žaludkem plným čerstvých jitrniček zakoupených na rohu u řezníka Slámky mírně rozmrzelý usínal, mu v uších zněla slova vyřčená finančním nelidou, jenž se s nakrčeným nosem obrátil ke svému kolegovi: „Ten člověk je mně nějak podezřelý, zkrátka mám pocit, že tu prostě něco nevoní.“

Jít do banky pro půjčku, to prostě není jen tak, když vám cestu zkříží pták. Neboť i ten má své potřeby.