Těsně před Vánocemi 2016 ve mně na schůzce s kamarádem Bodiem dozrála myšlenka, kterou jsem už několik let (sic!) nosil v hlavě: Každý týden napíšu jednu povídku! A protože to byla doba, během níž býváme tradičně naměkko, a rozechvěle rozněžnělý jsem byl onehdy i já, vyslovil jsem ono dozrání v podobě předsevzetí do nového roku. Aby mě tohle odhodlání nepřešlo tak rychle, jak bleskově mě opouštějí jiná, už o pár minut později jsem si zaregistroval internetovou doménu.

Nebudu vtipný za každou cenu. Mojí ambicí není psát humorné povídky, bude mi bohatě stačit, když týden co týden napíšu prostě povídku.

Den na to jsem v metru potkal svého učitele z vysoké školy, na jehož seminářích předmětu povídka jsem patřil (troufám si tvrdit) mezi nejvýraznější postavy. Přesto mě po těch mnoha letech nepoznal – leč poznal jsem já jeho a považuji to za znamení osudu.

Možná v následujících týdnech všichni společně poznáme, že sebeukojení z vlastní významnosti bylo jen přeludem a David Jan Novotný na mě zapomněl po právu.