„Tak jsem se z té představy tak olil,“ vyprávěl rozvášněně pan Pouk paní Mňoulíčkové, „až
jsem té paní začal pokukovat po ňadrech. No věřila byste, že jsem se toho prostě nemohl
zbavit?“
Paní Mňoulíčková překvapeně zírala, jak se jí pan Pouk svěřuje s intimními zážitky. „Co mi
to tady vykládáte, vážený pane? Myslíte si, že jsem popadaná na hlavu?“
Ne že by paní Mňoulíčková neměla prsa. Měla je zrovna tak tvarovaná a pěkně rostlá jako
ona dáma z vyprávění páně Pouka. Však se taky snažila! Dennodenně pročítala
nejrůznější dámské časopisy a činila se, aby za kráskami prezentovanými marketingovými
rozkrádači nezaostávala ani o prsa. Pan Mňoulíček byl skrze tuto zálibu své zákonité
partnerky šťastný muž. Co paní nezastala u plotny, neboť žádnou neměli od té doby, co
poslední plotnu sežrala rez, vyrovnala svými ňadernými kousky anebo, a to bylo ještě
zábavnější a pro zrak manžela jistě přitažlivější, závodem s vnadnými představitelkami
svého druhu.
„Ty si s tím teda hraješ,“ laškoval pan Mňoulíček často, když si paní Mňoulíčková
trénovala své mléčné žlázy vymoženostmi z teleshopingu, které zaručeně tvarují vaši
postavu, což jistě rádi potvrdí všemožné hvězdy šklebící se z týchž magazínů, v nichž
paní Mňoulíčková listovala v excelentních přehledech svých mediálně známějších sokyň.
„No tak jste se olil, no,“ kontrovala, když teď stála tváří v tvář panu Poukovi a ukazovala
mu svou svalovou hmotu v místech, kde by mnohý očekával ryze mimoosobní prostor.
„Jestli to bylo to jediné, čeho jste se nemohl zbavit, tak vám říkám, že na takové výlevy
jsou ženy jistého ražení zvyklé. To máte tak: Kdyby nechtěla, jistě by vám je neukázala.“
Trochu se zamračila, protože nedokázala pochopit, jak může být zrovna pan Pouk,
kterého obdivovala a už několik let tajně milovala, takový nekňuba, že hledí ženám veřejně
do výstřihu. „To už tak chodí, že my ženy musíme své ukázkové proporce dávat na odiv
pro ty, kterým příroda nedala. A jak vy to vůbec máte s paní Poukovou?“
Pan Mňoulíček byl odhodlaný zapříst delší hovor, což se už delší dobu vyznačovalo tím,
že seděl pohodlně rozvalen do křesla v obýváčku Mňoulíčkových, ačkoli původně přišel
pana Mňoulíčka požádat o půjčku bez navýšení. Jenže pan Mňoulíček nebyl doma, což se
v posledních týdnech stávalo poměrně často, protože měl na mysli péči o novou kolegyni
slečnu sekretářku Elvinérii Drchnochlábkovou, kterou musel v práci zaučit.
„Máte to tady pěkné,“ pochvalně utrousil pan Pouk frázi, kterou kdysi někde zaslechl a o
které se právem domníval, že teď, když je tady tolik dusno, rozetne jeho chmurné
rozpoložení a navíc mu dá prostor, aby se nadechl k odpovědi tak vyčerpávající, až spálí i
energii trénované paní Mňoulíčkové. „Ona mi vlastně vůbec nic neukázala, já tu paní
neznám, viděl jsem ji jen jednou a myslím, že už ji ani neuvidím. Seděla ve vlaku o tři
sedadla dál a celou cestu jsem viděl kus jejího pravého prsa a žlábek mezi ním a jeho
stejně parádnějším bráchou, respektive měla je zakryté nějakým hadrem a sakem, takže
jsem se o existenci toho všeho mohl jen domýšlet. Tušil jsem, že by tam někde mohli oba
být, ale jestli tam byli oni, nebo jen nějaké optimističtější náhrady, to opravdu nemohu
zodpovědně posoudit. Ale vypadalo to tak, ať už to bylo zrovna takhle, nebo jinak.“
Paní Mňoulíčková se na chvíli zamyslela a napadlo ji, že podobné situace jsou jí vlastně
důvěrně známé. Někdy dokonce velmi důvěrně. Ostatně ona osobně nemá co skrývat a
ani nechce, proč by potom věnovala takové velké úsilí fyzickým tréninkům a proč by měsíc
co měsíc plýtvala přídavky, kterými ji manžel z titulu jejich zakonzervovaného stavu
obdarovával?
„A co se mé ženy týče, je na dovolené. Odjela i s dětmi k babičce a řeknu vám, takový klid,
jakému jsem teď denně vystaven, jsem už dlouho nezažil.“
„Chcete říct, že vás nepřítomnost vaší ženy činí svobodnějším?“ zeptala se nechápavě
paní Mňoulíčková, která vycítila šanci utkat se dnes s panem Poukem na otevřené scéně
ještě dříve, než přijde manžel a hodí do ringu mokrý froté ručník.
„Svobodnějším ne, ostatně mám to i v občance, ale určitě teď nemusím tak často luxovat.
Můžu si po práci zajít s kamarády do galerie, kam jsem se od svatby dostal s Poukovou
jen jednou, když jsme vyhráli vstupenky v nějaké stupidní soutěži a chtěli jsme si výhru
jaksepatří vychutnat. Včera jsem byl po dlouhé době v divadle a zítra se chystám na
koncert vážné hudby.“
Paní Mňoulíčkové se začalo dmout chřípí, protože měla neodvratitelný pocit, že panu
Poukovi rozumí. Ani ji Mňoulíček nevyvedl pěknou řádku let ze stereotypu za kulturou, a to
jí očividně scházelo, protože kde jinde by mohla potřebovat faldy svého slavnostního
prádelka a své luxusní šatečky, které si do zásoby ráda kupovala, ale které teď zevlovaly
v rustikálních sadách skříňového nábytku?
„Cítím s vámi, pane Pouku, vím, jaká jsou to muka, když doma sledujete v televizi recenze
na nová divadelní představení, čtete si odborné kritiky v ještě odbornějších časopisech a
vyprávíte si s kamarádkami, kolikráté housle hrají kteří cellisté v národní filharmonii. Vždyť
to je hřích, takhle vysedávat doma, když je venku tolik co ke koukání!
„Já si na formu příliš nepotrpím,“ svěřil se pan Pouk užaslé paní Mňoulíčkové. Stačí mi
estetika, která se nabízí jaksi mimochodem. Třeba když jdu na návštěvu ke své nevlastní
sestře, která spolu s nebohým nevlastním švagrem, vlastně svým vlastním manželem,
nastřádala velkou sbírku obrazů, a ona mi je před odchodem narychlo ukáže.
„Už nic neříkejte, pane Pouku, vím, co myslíte. Jak ráda bych se s vámi kochala!“