Klid, na podobný situace seš cvičenej, říkal si Daniel, když bral za kliku dveří od auta, které ho mělo dovézt na místo určení. Byl si jistý, že ho pro něho odtamtud poslali, aby si to ještě na poslední chvíli nerozmyslel a aby měli okamžiky před jeho vstupem do budovy plně pod kontrolou.

Věděl, že se na něho Úřad s tímto úkolem neobrátil náhodou. Pokud měl správné informace, před ním už si na takové zakázce vylámalo zuby několik jeho konkurentů a mnozí z nich pak náhle zmizeli, aniž by předem ohlásili, že svou živnost zabalili. Teď tedy došlo i na něj. Ani nevěděl, proč vlastně takovou příležitost raději neodmítl. Mohl si tím odpustit řadu bezesných nocí a tísnivé pnutí na prsou ze strachu, který ho poslední dny obklopoval, až ho úplně pohltil.

Na Úřadě si prostě asi mysleli, že takovou misi je teď schopen splnit jen on. Svou práci dělá už skoro patnáct let. Za tu dobu se mockrát uměl přizpůsobit a zařídit to tak, aby odvedl jen tu nejlepší práci. Přesně tohle v kombinaci s náhlým zmizením několika specialistů z branže ho předurčovalo k tomu, aby oslovili právě jeho. Tehdy měl ještě možnost ze všeho vycouvat, ale teď už je pozdě. Cítil, jak mu po zádech stéká čůrek potu.

Když dojížděli k bráně Úřadu a on automaticky sáhl po peněžence, aby zaplatil, jako kdyby jel taxíkem, pohled na vykukující pětitisícovou bankovku mu připomněl, jak to vlastně všechno začalo. Seděl tehdy, před necelými dvěma měsíci, v kanceláři a osm minut před půl čtvrtou odpoledne zazvonil telefon. Když ho zvedl, ohlásila se sekretářka z Úřadu a požádala ho, aby se podíval do e-mailové schránky, kde už měl k převzetí zakázky všechno potřebné. Nejdříve ze všeho však bylo nezbytné podepsat dohodu o mlčenlivosti – ani nevěděl jak a bezmyšlenkovitě vyplnil všechny nacionále a s profesionální samozřejmostí se zhostil všeho, co bylo třeba. Během následujícího měsíce a půl se do té práce tak ponořil, že úplně přestal vnímat čas. Zpátky v realitě se ocitl až dnes ráno, když si uvědomil, že nastal den D.

Nemohl říct, že by ho tahle vzpomínka momentálně nevyváděla z míry, stejně jako to, co mu sekretářka kladla na srdce: v každém případě musí tuto záležitost udržet v tajnosti.

Stejně bezmyšlenkovitě jako onehdy zakázku přijímal, vytáhl teď na vrátnici svůj průkaz, aby se legitimoval. A jako by se ocitl v náhlém transu, vyprázdnil kapsy, nechal svůj povrch naskenovat bezpečnostní rám a v doprovodu nějaké osoby, kterou mu přidělili, se vydal do bludiště chodeb Úřadu.

Neměl moc náladu na rozhovory. Nebylo mu dobře od žaludku a najednou se vůbec necítil schopný vzít na sebe tak odpovědnou úlohu. Zavzpomínal, jestli má všechno potřebné – powerpointovou prezentaci, fixy tří barev, propisku, vizitku, blok na poznámky. Někde vzadu v paměti měl dokonce připravenou takovou dvacítku vtipů, kdyby bylo nutné, jak se říká, prolomit ledy. Jakou asi bude mít On dnes náladu? Co ho v jeho pracovně čeká?

Při pomyšlení na to se jeho vnitřnosti stáhly ještě víc. Když míjeli toalety, požádal tu doprovázející osobu, aby na něho opodál počkala. Uvnitř naštěstí bylo prázdno. Přikročil k jedinému oknu v místnosti a rozhlédl se. Dolů to mohlo být nějakých šest metrů a pod ním se naštěstí rozprostíral záhon s květinami. To by při troše štěstí mohlo stačit nejen k tomu, aby se nezabil, ale i k tomu, aby odešel jen s drobnými zraněními. K plotu, naštěstí bez jakýchkoli špičatých zakončení nahoře, to v těchto místech bylo jen asi pět metrů.

Otevřel okno dokořán, obešel všechny tři kabinky a spláchl, aby vytvořil zvukovou clonu. Když seděl na parapetu, stačilo se jen trochu předklonit, aby díky gravitaci nabral směr dolů. Zavřel oči…

Někde za rohem uslyšel dusot těžkých bot a štěkání psů. Rychle se zvedl a píchnutí v kotníku ani neregistroval. Dokulhal k plotu, vyskočil na podezdívku a vší silou se přehoupl přes nejbližší plaňky nahoru. Pak už se jen svezl dolů a prázdnou ulicí utíkal za svobodou.

Co je mi do bolavýho kotníku, říkal si v duchu. Oblečení vyperu a za pár dní snad na mě na Úřadě taky zapomenou. A kdyby ne, pár měsíců nebo i let se skrývat bude mnohem jednodušší než dělat takovou práci. Vysvětlit kádrovému straníkovi, který od svých studií nedělal nic jiného než politiku a který díky tomu byl pár let ministrem obrany, jaký je rozdíl mezi tankem a obrněným transportérem, bylo nad jeho síly.