„Dnes už jsem chtěl všechny ty peníze opravdu doplatit,“ dušoval se Kamil Dvorský, elektrikář dopravního podniku, když u něho ten večer zazvonil vymahač pohledávek splátkové společnosti. Jeho dluh činil přesně deset tisíc korun a datoval se od chvíle, co si pan Dvorský pod vlivem reklamy pořídil zařízení na virtuální realitu, předmět naprosto zbytečný a zbytný, nebýt snahy pana Dvorského držet krok s vymoženostmi moderní doby. „Jenže starost o obecné blaho může za to, že se ty dvě tisícovky, které jsem vám měl odevzdat jako splátku za předminulý měsíc, rozplynuly během dne jako dým.“

Vymahač, statný chlapík, který by se s přehledem mohl živit třeba jako prodavač dámské konfekce, neboť jeho šarm vyvolával mírné zděšení, se na pana Dvorského udiveně zadíval a chystal se nadechnout k rychlé zdrcující odpovědi.

„Ráno jsem ty peníze vybral z bankomatu, abych se po cestě z práce nikde nezdržoval a bezpečně jste mě zastihl,“ vysvětloval rychle Kamil Dvorský, protože nechtěl připustit, aby se vymahač dostal ke slovu. „Jenže to jsem neměl dělat. Mít u sebe větší obnos peněz, to je jako léčka, do níž spadnete, ani nevíte jak.“

Vymahač nervózně přešlápl a odkašlal si.

„Ještě než jsem dorazil do dílny, potkal jsem na ulici nějakou paní, co vybírala drobné na opuštěné děti,“ pokračoval elektrikář Dvorský. „I když jsem říkal, že mám jen dvoutisícovku, nedala si říct a pořád mi vnucovala nějakou nálepku. Mohl jsem jí udělat, abych bezcitně odešel a nechal opuštěné děti napospas osudu? Paní byla tak hodná, že mi ty peníze ještě rozměnila a vrátila mi osmnáct set.“

„Dvě stě?“ špitl vymahač a ušklíbl se.

„Co je to dvě stě korun, milý pane! To je pro opuštěné děti jako nic,“ podotkl Kamil Dvorský a zasnil se. „Ale na opuštěné kočičky jsem dal jen stovku.“

„Jakže?“ nechápavě vzhlédl ten statný muž, jako by mu nebylo pranic líto osudu opuštěných dětí, zvířátek ani květinek. Zjevně to byl člověk bez citu, jak Kamil Dvorský usoudil, a to poměrně správně, protože kdyby vymahač nějaký cit měl, jistě by už dávno pracoval jako prodavač v dámské konfekci.

„Pán, co na ně vybíral hned u vchodu do podniku, mi za ni dal moc dobrou oplatku. Dal jsem si ji jako moučník po obědě ve firemní kantýně.“

„Jestli dobře počítám,“ vzal si slovo onen bezcitný muž, pohrávající si s kalkulačkou, „zbylo vám tisíc sedm set korun. Ty bych si tedy s dovolením odnesl a zbylé tři stovky vám do příštího měsíce budeme úročit úrokem 250 %, jak je psáno v našich obchodních podmínkách. Ať žijí opuštěné děti a opuštěné kočičky!“ a jal se vyplňovat příjmový doklad.

„Počkejte s tím ještě chvíli,“ vstoupil mu do odhodlání pan Dvorský. „Nejen děti a kočičky, já jsem přispěl i na opuštěné pejsky. Ten útulek, ve kterém je ubytovávají, prý nemá na žrádlo. A začíná zima, takže potřebují udělat nějaké úpravy.“

„Tak pejsci!“ rozhořčil se zcela evidentně vynervovaný vymahač.

„Ale na ty jsem prosím přispěl jen padesátikorunou a až potom, co jsem dal dvě stě padesát korun paní, co vybírala na nemocné děti.“

„Dejte mi těch zbylých čtrnáct set a zbytek si vyzvednu příště,“ odhodlal se vymahač.

„Když já čtrnáct set nemám, musíte si to poslechnout celé. Ještě než jsem došel na autobus, potkal jsem nějakého kluka, co řekl, že nemá na vlak do Rokycan, a dal mu šedesát korun. A když jsem popojel autobusem, stála na nádraží nějaká dívka, co pro změnu vybírala na seniory, aby prý měli spokojené a zdravé stáří.“

„A té jste dal kolik?“ zeptal se nevrle pán s kalkulačkou a deštníkem v ruce, neboť ještě před chvílí venku trochu pršelo.

„Sto padesát, pane, ale co to je? To dneska nejsou žádné peníze!“ politoval elektrikář Dvorský nebohé důchodce.

„Zbylo vám vlastně vůbec něco?“ zbrunátněl vymahač a pravou ruku zatínal v pěst.

„Něco mi zbylo, to určitě, ale než jsem došel domů, ještě jsem dal nějaké peníze na zemětřesení v Pacifiku, na velryby v Grónsku a na smrky na Šumavě, které snad žere nějaký sajrajt nebo co. A před chvílí ještě přišel jakýsi pán, který sháněl peníze na manažery s dušností, tak jsem mu dal dvě stovky, protože mi jich přišlo líto.“

„Tohle mi podepište,“ podal vymahač panu Dvorskému nějaký papír. „To je uznání dluhu. Částku dva tisíce korun vám převedeme do dalšího měsíce a splátky se vám prodlouží o dalších dvacet čtyři měsíců.“

„Jak dva tisíce korun? Něco vám zaplatím, počkejte, příteli,“ vytáhl Dvorský peněženku, aby spočítal, kolik mu vlastně za dnešek zbylo v peněžence. „Tady to je, můžu vám zaplatit osmdesát korun.“

A tak se Kamil Dvorský, elektrikář dopravního podniku, co si způsobil komplikace skrze virtuální realitu, dostal do opletaček s vymahačem dluhů, který mu ještě přinejmenším příštích dvacet čtyři měsíců nebude moci přijít na jméno. A to vše kvůli starostem o obecné blaho.