Jako každý den se i tentokrát sešli v hospodě U Máni čtyři. Den co den tady sedávali už odnepaměti tak pravidelně od půl šesté večer, že by se podle nich mohl řídit staroměstský orloj. Na jejich místa si už dávno nikdo nedělal nárok – židle ostatně byly jejich pozadími vytvarované tak důkladně, že by sezení na nich působilo komukoli jinému nepředstavitelně obrovskou bolest. Také důlky vytlačené do dubového stolu jejich lokty, o něž se při popíjení oblíbeného chmelového nápoje opírali, značily značnou důkladnost, s jakou tady dennodenně vpisovali do masivu známky své přítomnosti.

Po pravdě řečeno už nikdo ani nevěděl, jak se tihle podivíni vlastně dali dohromady. Plešatý a obtloustlý profesor s brýličkami na penzi, jehož jedinou vášní v době, kterou bychom byli schopni zpětně dohlédnout, bylo luštění sudoku. Vyzáblý řemeslník s povlávajícími vlasy, věčně oblečený v montérkách s laclem, které už musely na mnoha místech přirůst k jeho pokožce – nikdo si ho už neuměl představit jinak. Vysokým hlasem mluvící nádražní dělník, sotva stopadesáticentimetrový, jehož jedinou předností byla režijní jízdenka Českých drah v náprsní kapse. A bývalý řezník s rusou kšticí, který poslední léta trávil ve frontě na pracovním úřadě, aniž by ho jakkoli trápilo, že stále neúspěšně.

Dnes tu ale bylo něco, co dávalo tušit, že dnešní večer nebude tak obyčejný jako desítky, stovky, nebo dokonce tisíce před ním. Jak se říká, něco divného a třeskutě neobyčejného viselo ve vzduchu.

„Ta moje sekačka už zase špatně táhne,“ promluvil konečně nádražní dělník a prořízl tak netečnou atmosféru, permanentně ostře prořezávanou jen kouřem měkkých startek bez filtru.

„To bude filtrem,“ utrousil lakonicky řezník, využil náhlé blízkosti hospodské Máni a objednal si patnáct deka sekačky s hořčicí a chlebem.

„A na to se napijeme!“ zvolal vítězoslavně profesor a pozvedl svůj stále ještě orosený půllitr, který před něj Máňa postavila, zatímco přijímala řezníkovu objednávku.

Po vzoru profesora, jemuž se málokdo odvážil zpěčovat, zvedli své sklenice na znamení pospolitosti i ostatní a připili si na zdraví kdoví čeho nebo koho.

„Ty zase dneska nějak moc jíš,“ udiveně se obrátil profesor na řezníka, když upil několik doušků a odložil půllitr na tácek. Dříve se hovořit neodvážil; ve svém věku už nemohl riskovat, že by se mluvou příliš vysílil a sklenici s pivem převrhl, nebo nedej bože upustil a rozbil.

„Mně to auto taky nějak moc žere,“ postěžoval si řemeslník. „Tuhle jsem jel do Lhoty a musel jsem cestou tam natankovat, ačkoli obvykle tankuju až po cestě zpátky.

„Měl bys tu svoji kraksnu vyměnit za nějakou mladší, zrovna jako to udělal tady ajznboňák předloni,“ vzpomněl si řezník, jak se nádražní dělník před několika lety rozvedl se svou bývalou ženou a nastěhoval se k milence. Zapomněl už ovšem dodat, že ta ho pár týdnů nato vystěhovala i s celou sbírkou prošlých režijních jízdenek.

„Slyšeli jste o tom, jak si ty parchanti z vlády napakovali kapsy při nákupu nových armádních tanků?“ upřímně se rozčílil profesor, který přes všechnu snahu o zachování jakés takés duševní rovnováhy, narušené dlouholetou výchovou bídných studentů, stále sledoval aktuální zpravodajství, pročež musel platit koncesionářské poplatky rozhlasu i televizi.

„Jsou to hajzlové,“ opáčil řemeslník, který sice aktuální zpravodajství nesledoval, ale koncesionářské poplatky rozhlasu i televizi musel platit rovněž, jelikož si rád pustil oblíbený seriál na soukromé televizi, kvůli čemuž si dokonce pořídil satelit za korunu, aby ho mohl vídat v lepší kvalitě.

„Jo, představte si,“ vzal si slovo řezník, „Jardovi z paneláku tuhle odešel hajzl.“

„Proboha a kam?“ polekaně vypadlo z nádražního dělníka.

„No právě že o patro níž,“ vysvětlil řezník a jal se příhodu o panelákové sanitární keramice rozvést do patřičných detailů. „Nějak se jim to ucpalo, a tak Jarda někde našel nějakej drát. A jak tak s ním šťourá v míse a snaží se udělat tomu nějakou cestu, prorazil trubku, co vedla podlahou, akorát v místech, kde maj sousedi pod nima kuchyň.“

„Oni nemaj pod záchodem taky záchod?“ vykřikli unisono ostatní tři, přičemž v jejich sborovém zaklení nebylo nemožné nevšimnout si vyčnívajícího vysokého hlasu nádražního dělníka.

„No nemaj! Tenkrát když OPBH dělalo v paneláku z tří plus jedniček dva plus jedničky a míň, naflákali tam ty byty tak, jak to zrovna šlo, takže některý byty maj hajzly na západě a jiný na východě. Prostě to vzali cik cak a bylo jim to jedno. Takže Jardovo tohlento skončilo u sousedů na sporáku zrovna ve večeři.“ A řezník zavolal na Máňu: „Zaplatím. Měl jsem pět piv a večeři.“

Ať už tedy viselo dnes ve vzduchu cokoli, rozhodně byl kromě obvyklého benzínu ze spalovacích motorů sekaček a osobních automobilů, obvyklých to témat naší povedené čtyřky, cítit také něčím jiným, neobyčejným.

Jak jinak než neobyčejným totiž nazvat zjištění, že záchody v panelových domech mají svá dosud netušená tajemství?