Ten pokrok nám byl dlužen sám čert, ušklíbl se pan Plodek před usnutím, když těsně před desátou večerní uléhal na lože vedle své partnerky. V hlavě se mu míhaly obrazy událostí dnešního dne, který mu dal tak intenzivně vzpomenout na doby docela nedávné, kdy byl svět ještě docela obyčejný a nudný a většinu prací vykonávali lidé z masa a kostí místo robotů, kteří je před několika lety připravili o pracovní místa a nahradili v jejich nelehkých profesích.

Začalo to hned ráno, když ho osobní dron místo oblíbené melodie kapely The Cure probudil písní Karla Gotta, který právě před týdnem obdržel svého již sto dvacátého druhého Zlatého slavíka. Za tak náhlou změnu hudebního vkusu nemohlo ani tak Plodkovo stárnutí jako spíš poškozený integrovaný obvod skrývající se v útrobách dronu, který si špatně přečetl informaci ve vzdáleném cloudu. Aha, už je to rok, co jsem si dron pořídil, uvědomil si pan Plodek, a bude tedy nejspíš nejvyšší čas objednat si prostřednictvím svého chytrého hlasového nákupního seznamu nový. Vždyť výrobce mezitím uvedl na trh už dvě novější generace.

Když si teď příběh dne ve své mysli zpětně promítal, napadlo ho, že taková věc se stane a nebyl důvod se domnívat, že je něco špatně. Z každodenního provozu byl zvyklý na to, že ve světě protkaném technologiemi, ve kterém spolu svorně žijí lidé, k dokonalosti dotažené vynálezy i nejnovější prototypy, na nichž je třeba za ostrého provozu doladit poslední detaily, tu a tam dochází k tomu, že prostě něco nefunguje tak, jak by mělo. Když mu ale hned po probuzení připravil chytrý kávovar namísto čaje s mlékem cappuccino, na které neměl chuť, a z toustovače na něho vyskočil šunkový toust místo toustu sýrového, měl přece jenom zbystřit a restartovat pevný disk ve svém diáři nebo zvolit manuální mód a pokusit se vrátit do starých časů, kdy si lidé připravovali snídaně sami.

Že nefunguje výtah, přešel prakticky bez povšimnutí a považoval to spíš než za další podivnou shodu okolností za signál chytré techniky, která mu chce dát najevo, že už několik dní nevykonal žádnou zaznamenáníhodnou fyzickou aktivitu, a měl by tedy aspoň sejít tři patra po schodech dolů po vlastních.

Zatímco kráčel na zastávku autonomních autobusů, elektronický diář načetl ze všech oblíbených serverů data, která pravidelně každý den potřeboval ke své práci, ale i informace o událostech doma i ve světě. Zpráva o stávce dispečerů v japonském metru ho zaujala natolik, že si nevšiml výzvy, aby do příštího autobusu nenastupoval, neboť ten kvůli nečekané poruše směřoval do čtvrti vzdálené od sídla Plodkova zaměstnavatele několik set metrů. Divil se, že v autobuse sedí sám, ale přičítal to přednostem moderní doby – od té doby, co mohl dopravní podnik propustit všechny řidiče, protože vozidla začala jezdit sama, a nakoupil velké množství autonomních autobusů, které teď město křižovaly jeden za druhým.

Že se ocitl jinde, než kde jeho ranní jízda končila obvykle, i to považoval za výzvu k úpravě svého životního stylu a vykročil do zaměstnání, aby se trochu hýbal. Protože se jeho osobní dron, stále přítomný nad jeho hlavou, přece jenom poněkud umoudřil, nechal se na cestě občas poponést, aby své tělo nevystavoval přílišnému šoku z pohybu a aby dohnal zpoždění, které kvůli své nerozvážné nepozornosti nabral. Do práce tak nakonec dorazil docela brzy, i když ho elektronický vrátný v podobě čtečky kódu na zaměstnanecké kartě upozornil, že oproti průměrným příchodům do budovy má dnes několikaminutové zpoždění, a nabídl několik služeb, s jejichž pomocí by mohl napříště podobným excesům zabránit.

Nemusel se bát, že stejně jako elektronický vrátný na něho budou nevrle poohlížet i kolegové. Předposlední člověk pracující ve firmě, finanční ředitel, dostal výpověď minulý měsíc, protože se stal nepotřebným a byl nahrazen online modulem schopným panu Plodkovi naplánovat nejen rozpočet, ale také průběžně hlídat jeho dodržování.

Vlastně si teď připadal nenahraditelný – pozice všech jeho spolupracovníků už nějaký čas zastávali roboti a samořiditelné stroje, které oproti lidem neměli potřebu vyšších platů, ošetřování členů domácnosti, ale dokonce ani spánku a vylučování. A on, poslední mohykán, tady ještě pořád zůstával, protože nikdo nebyl schopen tak bravurně a s kreativitou sobě vlastní naplánovat pravidelná školení a teambuildingové aktivity, ale také vymyslet propracovaný systém firemních benefitů a incentivních programů včetně jejich zajištění.

Pocit nenahraditelnosti mu vydržel až do odpoledne, kdy už příjemně trávil oběd dovezený do kanceláře robotickým kurýrem společnosti rozvážející jídlo. Zrovna dnes se ale kurýr někde opozdil kvůli výpadku navigačního systému, takže oběd dorazil studený, ale protože si předevčírem objednal šopský salát, došlo mu, že to vlastně vůbec nevadí, protože zeleninový salát, jak známo, se konzumuje studený. Kolem třetí hodiny se na obrazovce jeho počítače objevila krátká, ale jasně srozumitelná informace – pan Plodek se právě tímto okamžikem stal nepotřebným, neboť ho umělá inteligence řídící společnost vyhodnotila jako nadbytečného, a dostává výpověď.

Domů nespěchal a ve výčepu bez obsluhy, kde za čtyři vypitá piva mohl zaplatit kartou i virtuální měnou, zapil svůj poslední pracovní den (výplata za uplynulý měsíc mu mezitím přišla na účet) a do půl deváté přemýšlel o profesích, které ještě mají nějakou budoucnost. Společnost mu dělal jeho osobní dron, který jeho rozjímání dokumentoval obrazově i zvukově a vybrané pasáže z celého odpoledne průběžně umisťoval na Plodkovy profily na sociálních sítích včetně komentářů. Tak tomu bylo už pár měsíců, a i když šlo o starší model dronu, byl schopen se na začátku po několika příspěvcích, které ještě kdysi psal sám pan Plodek, naučit styl a přizpůsobit ho okolní atmosféře i náladě svého majitele. Podle ní také rozhodoval o tom, jaké fotografie a videa na sítích zveřejní.

Výtah v domě stále ještě nejezdil, a aby toho nebylo málo, nemohl se pan Plodek kvůli nefungujícímu virtuálnímu zámku dostat do vchodových dveří. Kvůli všudypřítomným kamerám a detektorům neobvyklých situací musel zapomenout na to, že je pěkně postaru vypáčí, a tak mu nezbylo než asi hodinu čekat, než ho do vchodu pustí autonomní vlčák, kterého naštěstí nechal soused ze druhého patra před spaním vyvenčit.

Šero ložnice mu teď přece jen dalo aspoň na chvíli zapomenout na všechna ta příkoří, která ho během dne potkala. Otočil se na levý bok a natáhl ruku, aby teď v náhlém vzplanutí vášně objal svou přítelkyni. Když se před pěti lety rozvedl s manželkou a pořídil si nejnovější model robotické společnice, kterou zákonitě nikdy nebolela hlava a jejíž umělou inteligenci neobtěžkávaly výčitky, byl se svou volbou spokojen. Jeho bývalá žena mu nikdy nebyla schopna naslouchat tak pozorně jako Soňa, jak svou přítelkyni oslovoval. Jen Soňa teď mohla uspokojit jeho touhu po pochopení a blízkosti. Něžně nahmátl její tvář a okamžitě zkoprněl: přítelkyně byla chladná, a přestože jindy se v podobných situacích vděčně přitáhla, nyní bylo její tělo nehybné a mrtvolně lhostejné. Nebylo pochyb o tom, že se jí právě dnes večer vybil akumulátor.