Když řekl, že vysokou školu vystudoval za tři roky, protože nastoupil rovnou do druhého ročníku a čtvrtý jen tak z plezíru přeskočil, bylo panu Koudelkovi jasné, že v osobě inženýra Plecitého má před sebou nadpřirozenou bytost. Inženýr seděl naproti němu v zasedačce, která se bůhvíproč jmenovala po ovoci, a působil téměř jako robot. Tento pocit navíc umocňovalo tiché vrnění, kterému jen sporadicky dalo vyniknout mlčení, když se Plecitý potřeboval nadechnout nebo udělal dramatickou pauzu. Že ono vrnění vycházelo od vzdáleného bagru, který o několik bloků dál pracoval na odstraňování následků nedávných povodní, je jen detail, jehož prozrazením bychom čtenáře připravili o prvek tajemnosti příběhu a mysterie okamžiku.

„Zde jsou informace o mně a tady je ukázka mé práce,“ snažil se Koudelka přenést rozhovor na úroveň obyčejných smrtelníků, ale záhy byl Plecitým ujištěn, že tato snaha je marná a lichá.

„Nemusím číst informace o vás a vidět vaši práci, abych si uměl udělat obrázek o celém vašem životě,“ zastavil inženýr Koudelkovy myšlenkové proudy a toto stručné konstatování bylo to poslední, čemu ten nešťastník v roli bezvýznamného uchazeče o inženýrovu pozornost bez výhrady rozuměl. Plecitý zjevně nehodlal víc připustit, že by se konverzace mohla nést v duchu oboustranného porozumění. „Studoval jsem totiž na Cambridgi ve zrychleném kurzu psychologii, hroznou to pavědu, abych si ověřil konsekvenční paradigma koherenční teorie myšlení, jak jsem o něm již od svého dětství diskutoval s profesorem Útlým, s nímž se pravidelně scházím na odborných konzultacích.“

Plecitý se nadechl, a Koudelka tak v pomlce mezi systolickou a diastolickou funkcí Plecitého srdce mohl poprvé zaslechnout vrnění bagru, jež v něm vyvolalo obavy o vlastní život. Jméno profesora Útlého pochopitelně jaktěživ neslyšel, protože jediné, čím se v posledních letech zabýval, byla snaha o zabezpečení pravidelné dávky rohlíků pro jeho šest hladových dětí, ale teď mu v kontextu schůzky s inženýrem Plecitým zmínka o akademické obci poskytovala alespoň jakýs takýs náznak všednosti.

„Jediné, co od vás teď chci, je ztotožnění se s behaviorálním konceptem akceptace diskrepance, protože pokud bychom na něj nahlédli z pozice subkulturálních predispozic, dostali bychom se do kontrapozice vůči kantovskému objektivismu, jak o něm mluvil o několik dekád později například Hegel – jistě jste četl jeho rané práce, v nichž se zabýval konstrukcí ideální konjunkce ve světle Heisenbergova principu neurčitosti.“

Koudelka suše polkl a snažil se soustředit na všechno dobré, co ho za posledních dvacet let potkalo. Tváří v tvář inženýrovi toho nebylo moc, tedy ne dost na to, aby dokázal svůj bezvýznamný život ukotvit v nějakém známém prostoru.

„Ehm, kdysi jsem cosi od Hegela četl, ale už je to dost dávno a přiznám se, že moje každodenní existence není jaksi… není na znalostech Hegela příliš závislá.“

„Když se podíváte ven z okna tohoto domu, který s takovou péčí zrekonstruovala moje investorská společnost se sídlem v Oxfordu, uvidíte tam mercedes. Ten jsem si nechal vyrobit přímo v Německu, protože nic z toho, co se dalo koupit, mi nevyhovovalo. Potřeboval jsem něco, co bude jaksi o několik dimenzí výš.

Koudelkovi bylo jasné, že někdo od přírody tak dokonalý se nemůže spokojit s nedokonalostí obyčejných masově vyráběných produktů, a pokud byl Plecitý robot, už vůbec se nemohl po zdejších silnicích přesouvat v autě pořízeném v běžném autosalonu na leasing s průměrnou akontací.

„Já všechny své vozy zálohuju,“ pokračoval inženýr Plecitý. Mám uložené jejich předchozí verze, abych je mohl používat přesně podle toho, k jakým účelům je právě potřebuji. A pro všechny případy mám zhotoveny jejich věrné kopie. Ale to vy asi nemůžete pochopit.“

Koudelka svýma smutnýma očima, v nichž se jen matně zračila vzpomínka na dávná vysokoškolská studia, kterým kdysi v mladické nerozvážnosti věnoval celých šest a půl roku, zavadil o inženýrův pronikavý pohled. Na okamžik se snažil představit si úlevu, která ho čeká, až tohle setkání skončí. Vlastně mu bylo jedno, s jakým výsledkem od toho šíleného inženýra odejde. Teď už mu stačilo jen jedno – rychle vyjít na ulici a tam znovu začít svobodně dýchat.

„Pohlédněme na to prizmatem jungiánské psychologie, která je pochopitelně – jako každá disciplína tvářící se jako věda – velmi zvrácená, neboť se nemůže poměřovat matematickými modely souvztažnosti. Disruptivní epocha, která je výslednicí sociálních a antropologických limit, mě naplňuje nadšením, a jak říká můj přítel, předseda nejmenované politické strany, kterou si jistě umíte z mých slov odvodit, to, co dělá dnešní svět projektovatelným do kvadratické neurčitosti, je pouhá lidská závist.

Slovo závist Koudelka už patrně někdy slyšel, protože ve chvíli, kdy ho inženýr Plecitý vyslovil, zaleskl se v jeho očích příslib naděje, že by se snad konečně mohlo začít mluvit o něčem, čemu bude rozumět.

„Já se dobře znám i s panem Kollerem, největším podnikatelem, co zbohatl díky mým integrálním propočtům. A můžu vám potvrdit, že díky tomu se mi podařilo vyvrátit všechny přechozí hypotézy. Přemýšlejte o tom, než se potkáme příště.“

Koudelka zavřel svůj diář, který na začátku schůzky rozevřel v domnění, že si udělá pár poznámek. Stránka s dnešním datem ale beznadějně zela prázdnotou. Nebylo nic, co by byl schopen redukovat do zaznamenatelné formulace. A když vstával od stolu, jehož metrová šířka dělila jeho maličkost od aury Plecitého výjimečnosti, definitivně odzbrojen inženýrovou dokonalostí a precizností projevu, zavadil o šroub z onoho stolu vyčnívající tak nešťastně, že si na svých nových plátěných kalhotách způsobil charakteristickou skobu.

Opatrně a jakoby omluvně otevřel aktovku, aby v jejích útrobách nalezl zapomenutý šroubovák. Sehnul se a bez ohledu na vážnost situace přiklekl ke stolu, aby běloskvoucí desku přitáhl šroubem k černé kovové konzole. Během třech pootočeních závitu, trvajících všehovšudy asi pět sekund, byl pánem okamžiku on, magistr Koudelka, který za celý svůj život stihl vystudovat maximálně jednu školu, kde kvůli častým návštěvám restaurací strávil šest a půl roku. On, jehož jediným zájmem v posledních letech bylo zabezpečení pravidelné dávky rohlíků pro šest hladových dětí.