Pan Procházka nenechal nic náhodě a na páteční schůzku, která měla na dlouhou dobu rozhodnout o osudu jeho i jeho rodiny, se začal připravovat už čtrnáct dní dopředu. Nemohl přece dopustit, aby pracovní pohovor dopadl k jeho nelibosti. A tak už od okamžiku, kdy mu sekretářka ředitele firmy Absolutní dobrá zpráva, společnosti s ručením omezeným, dala vědět, že si její šéf přeje s panem Procházkou hovořit, věnoval přípravám maximum. Ve svém současném zaměstnání si vzal dovolenou, aby se mohl soustředit jen na blížící se pohovor, a na dlouhé dva týdny se zavřel ve své pracovně, odkud vycházel výhradně jen tehdy, chtěl-li uspokojit některou ze svých potřeb, ale nebylo jich mnoho: jen tři jídla a několikeré odběhnutí na toaletu každý den musely stačit.
Předně se snažil zjistit, co vlastně firma Absolutní dobrá zpráva dělá a v čem tkví její kouzlo, aby se tváří v tvář jejímu panu řediteli ocitl vybaven dostatečnou dávkou informací a působil jako jeho partner, a nikoli muž z lidu. Pokud má v příštích měsících nastoupit na dobře placené místo ředitele marketingové oddělení se šesti podřízenými, vlastní kanceláří, referentským vozem, stravenkami a patřičným platem, budou od něho zřejmě požadovat, aby předložil nějakou svou představu, kudy se při snování marketingových kampaní ubírat. Strategické uvažování měl v malíčku už od svých téměř dětských let, vždyť to byl právě on, kdo své spolužáky na základní škole ohromoval zprávou, že vynalezl perpetuum mobile, kteréžto se záhy ukázalo být pěkným podvrhem, neboť soukolí uvedené do chodu tíhou dlaně pana Procházky, tehdy mladíka sotva desetiletého, se vydrželo otáčet pouze několik sekund, načež se zastavilo a následně úplně rozpadlo.
Také pozdější marketingové aktivity mladého adepta marketingového řemesla dávaly tušit, že jeho okolí má co do činění s odborníkem na slovo vzatého. Na co pan Procházka sáhl, pokud šlo o přehánění, zveličování a opěvování čehokoli, šlo mu pěkně od ruky, respektive od úst, odkud se mu vydatně prášilo, jak se sluší a patří na profesionála v reklamním oboru.
Není proto divu, že už po studiích nastoupil pan Procházka do reklamní agentury, v níž své schopnosti vymýšlení konceptů a jejich uvádění do praxe rozšiřoval v míře tak velké, až se o jeho zručnosti brzy nesly marketingovou branží pověsti. On však dlouhá léta zůstával na místě, které mu zaručovalo pohodlný život, jistotu teplých obědů a příznivé finanční ohodnocení s občasným poplácáním po zádech od jeho nadřízených.
Jenže nic netrvá věčně a Procházkově rodině se zachtělo lepšího bydla, což obnášelo zejména hledání nového zaměstnání, jelikož poplácání po zádech na hypotéku nevydělá a zdroje současného zaměstnavatele nejsou bezedné, jak se pan Procházka dozvěděl ve chvíli, kdy byl požádat o zvýšení platu. A tak nezbývalo než po letech oprášit staré paměťové médium curriculem vitae, připsat nové údaje a vydat se za hledáním nového, lepšího štěstí. To se na něj usmálo neobyčejně brzy, ostatně jeho marketingové mistrovství bylo vyhlášené, leč jako každý obyčejný smrtelník musel i přes zásluhy o rozvoj oboru projít martýriem ústních pohovorů, setkání s odborníky na lidské zdroje a tak dále a tak dále.
Jedno setkání ho čekalo právě teď a bylo to setkání vpravdě nejvýznamnější. Čas si na něho totiž udělal přímo ředitel Absolutní dobré zprávy, manažer vyhlášený svou akurátností a lpěním na dokonalosti všemožných detailů. Bylo tedy nutné, aby pan Procházka dorazil včas, jak mu to sekretářka při pozvání na schůzku po telefonu kladla na jeho rozrušením tlukoucí srdce. „Pan ředitel si potrpí na dochvilnost,“ řekla lakonicky a ještě jen tak ledabyle dodala: „A přijďte prosím v kravatě, pan ředitel má své zásady.“
Když tedy pročítal informace o Absolutní dobré zprávě a snažil se dovtípit, co je tahle společnost vlastně zač, při oněch dalekosáhlých průpravách na pohovor u jejího ředitele měl na mysli reprezentativní vzhled a nonšalantní vystupování, s jakým bude muset do kanceláře nejvyšší hlavy společnosti vstoupit, a formální dekorum, jejž bude nutné dodržet po celou dobu pohovoru. Zakoupil za tím účelem úplně nový oblek, sice z konfekční výroby, přesto však poměrně drahý, neboť značkový, jak mají marketingoví odborníci rádi.
V onen pátek, kdy měla schůzka v ředitelské pracovně proběhnout, vstal pan Procházka už o půl páté ráno, aby se příjemně naladil poslechem ezoterické hudby, provedl ranní očistu těla i ducha a rozcvičil se přeříkáváním několika jazykolamů před zrcadlem, a před osmou hodinou usedal v novém saku a perfektně uvázané kravatě, plášť úhledně složený v odkládací mřížce nad hlavou, na sedadlo příměstského vlaku, který ho měl dopravit jen kousek od sídla Absolutní dobré zprávy.
Zda pan Procházka zvolil pro dopravu v tak významný den právě vlak kvůli tomu, že to měl od nádraží na recepci vyhlédnutého zaměstnavatele jen kousek, nebo kvůli nedostatku parkovacích míst v okolí, či zda se mu nechtělo opotřebovávat vlastní vůz, protože na služební neměl po dobu dovolené nárok, věděl jen on sám, podstatné ale je, že právě volba nevhodného dopravního prostředku se mu stala osudnou. Nic jiného by totiž pro jeho včasný příchod na pohovor neznamenalo takovou pohromu jako železnice, která den co den přepravuje lidi různého založení, věku, sociálního statusu a životního určení v takovém množství, že tu na lecjaké překvapení narazíte snadno.
Když byl vlak ve třetí stanici a do cíle zbývala jen čtvrthodina, přistoupila skupina výrostků ve věku, kdy pan Procházka, smutný hrdina toho dne, ohromoval své vrstevníky domnělým perpetuem mobile. Dnešní mládež ale nemá pro bádání žádné pochopení, je to samá legrace, vyvádění skopičin a předvádění se a zárodky slušného vychování aby pohledal. Skupina mladíků usedla na sedadla proti panu Procházkovi a rozbalila svačiny, které jí do batohů připravily přepečlivé maminky, a jala se posilnit se na cestu.
Když celý vagon obestřela vůně klobásek, jež ze svého pytlíku vytáhl jeden z dotyčných spratků, šermuje jimi za všeobecného veselí ostatním před obličeji, zatím se k dramatu teprve schylovalo, a kdyby pan Procházka vládl dostatečnou předvídavostí, ještě se mohl nejhoršímu vyhnout, opustiv prostor sdílený s nevděčnou mládeží. Jenže pan Procházka netečně četl ranní tisk, který, jak doufal, mohl jeho mysl odvést od trémy před schůzkou, a své sedadlo neopustil.
A neopustil ho ani tehdy, když jeden z výrostků začal třást svou lahví naplněnou jakýmsi těžko identifikovatelným obsahem, o jehož složení a barvě neměl pan Procházka tušení do onoho okamžiku, kdy se po otevření víčka vydal přes uličku přesně směrem k němu, na jeho nové sako a na pečlivě uvázanou kravatu. Tehdy mohl pan Procházka poznat, že obsah té lahve má barvu nazelenalou a vůni připomínající odér tři dny nemytého cyklisty.
Než se mládež stačila omluvit, což byl na rozverné chlapce úctyhodný výkon, věděl pan Procházka, marketingový stratég a odborník na komunikaci, že právě v ten okamžik, co si napěněný obsah lahve jednoho z výrostků našel přesně jeho, skončila jeho slibně nastartovaná kariéra marketingového ředitele firmy Absolutní dobrá zpráva. A jeho šance byla právě promarněna.