„Jak jste na tom s vyšetřováním těch záhadných úmrtí v ordinaci doktora Matějky?“ zeptal se kapitán roudnické kriminálky Vopěnka na pravidelné měsíční poradě nadpraporčíka Majera. Od té doby, co převzal oddělení vražd, konaly se informační schůzky jen jednou za měsíc, neboť Vopěnka usoudil, že s ohledem na definitivnost osudů obětí vyšetřovaných trestných činů není třeba nikam spěchat a porady každý týden by byly jen ztrátou času.

Majerovi, který byl na oddělení nováčkem a sloužil tady teprve půlrok, vyskočil na tvářích ruměnec. Stávalo se tak téměř pokaždé, když byl někým osloven, což ho předurčilo k tomu, aby byl ve svém věku sedmadvaceti let stále svobodným mládencem. Jako benjamínek skupiny se ke slovu dostal tradičně jako poslední. „Ehm,“ začal Majer rozpačitě a s odpovědí si jako správný elév kriminalistického řemesla dával na čas. A nadto se snažil být oficiální, jak se na správného adepta vyšetřovatelství sluší. „Ukazuje se, že se o žádná záhadná úmrtí nejedná, případ nevykazuje žádné podezřelé okolnosti.“

„To se mi nějak nezdá. Občas se sice stane, že pacient doktorovi exne takřka na vyšetřovacím křesle, ale u toho Matějky je to nějaká velká náhoda. Tři úmrtí pacientů jen několik hodin po návštěvě obvodního lékaře během deseti měsíců, to je přece jenom moc.“

Kapitán Vopěnka se otočil na majora Hejzlara, starého kriminalistického praktika, který už v práci zažil svoje a momentálně luštil křížovku, jelikož na případech svých kolegů nespatřoval nic, co by ho po tolika letech praxe mohlo zajímat. „Franto, podívej se na to s mladým, ať se něco přiučí,“ prosebně ho oslovil. Hejzlarovi zbývalo několik měsíců do důchodu, takže žádné velké případy už nechtěl přebírat, tím spíš, že by se mu chtělo dělat něco tak rutinního, jak vypadala tahle kauza praktického doktora, ale Vopěnkovi dlužil protislužbu za to, že nechal ve vedlejším okrese stopit složku dopraváků se záznamem dopravní nehody, z něhož vyplývalo, že Hejzlar nebyl při řízení mopedu, který se náhodou na silnici střetl s dodávkou, zcela střízlivý.

„Jasně, co bych pro potěr mezi kriminalistama neudělal, že jo?“ procedil Hejzlar skrz zuby a zatetelil se, protože si náhle vzpomněl, že Heyerdahlův člun na dvě je vlastně Ra. Tento dvoupísmenný výraz měl zasutý někde hluboko v paměti, ale stejně jako většina křížovkářů netušil o norském dobrodruhovi Thoru Heyerdahlovi vůbec nic, takže většinou ho vyluštil jen díky tomu, že mu do křížovky tak nějak zapadl. „Podíváme se na to a příště podáme raport.“

„Díky, Franto,“ uspokojeně uzavřel poradu kapitán Vopěnka a dal všem podřízeným rozchod, aby se řádně rozešli za svými případy.

„Tak mladej, ukaž, co jsi zjistil,“ obrátil se jen o chvíli později Hejzlar na Majera, který seděl za stolem, probíral se haldou papírů a snažil se zachytit alespoň drobný náznak něčeho podezřelého v tom lékařském případu.

„Řekl bych, že ten doktor je naprosto neprůstřelnej. Jeho psychiatr mi potvrdil, že už od druhého zemřelého pacienta je na antidepresivech, což rozhodně nemluví pro to, že by mohl mít na těch úmrtích nějaký podíl. Zjevně se jedná o zatraceně podivnou, ale přece jenom náhodu, majore.“

„Doktora jsi vyslechl?“ zeptal se pro formu Hejzlar, ačkoli věděl, jak bude znít odpověď, protože výslechy patřily ke kriminalistické rutině.

„Párkrát jsem se o to snažil,“ znejistěl Majer, jako by se předem omlouval, že něco zanedbal, „ale pokaždé to dopadlo stejně – doktor se během výslechu nadopoval antidepresivama a byl naprosto nepoužitelnej.“

„No jo, tak to vypadá, když to někdo přežene s práškama. Škoda že to zabírá jen na někoho. Třeba moje tchyně jich může sníst tuny a pořád je naprosto nesnesitelná,“ posteskl si Hejzlar. „Víš co? Zajdeme teď do ordinace spolu, a zatímco já budu doktora vyslýchat, ty mu nepozorovaně schováš ty tablety, aby se nám neodrovnal dřív, než z něj něco dostaneme.“

Po cestě k ordinaci Hejzlar Majerovi vysvětlil, jak odláká Matějkovu pozornost, aby ho připravili o zásobu antidepresiv. „Až začnu vyslýchat, řekněme tak dvě tři minuty po začátku, se omluvím, jako že musím na záchod. Na záchod samozřejmě potřebovat nebudu, ale to víme jen my dva. Ty zatím dávej pozor, aby se doktor preventivně nenaládoval tabletama. A až se budu vracet, zavadím cestou o plechovou kartotéku, která umí vydávat pěkný rány, a doktor se určitě přiběhne podívat, co se to stalo. Ty mu mezitím schováš pikslu a doktor je náš.“

„Teda majore, vy jste hlava!“ ocenil Majer Hejzlarovu kreativitu.

„To není tak úplně z mojí hlavy, mladej,“ přiznal major. „Když mi bylo zhruba tolik jako tobě, naučil mě to nějakej kapitán Šlégr, co mě tenkrát zaučoval stejně jako já teď tebe. Mockrát se mi potom taková taktika osvědčila, když jsme potřebovali někoho pokoutně odloudit.“

„A to všude, kde jste vyšetřoval, měli nějakou kartotéku?“ zeptal se udiveně Majer.

„Ježiš, mladej, ty seš ale kopyto! Všude kartotéku nenajdeš, ale když někam jedu, pro jistotu si vozím jednu příruční s sebou. Po devětadevadesátým se jich všude po kancelářích válelo hafo, jak je tenkrát vyřazovali u StB.“

Do ordinace to měli jen kousek, takže tentokrát šli pěšky, a major Hejzlar tudíž s sebou kartotéku neměl. Návštěva zdravotnického zařízení ale dávala téměř stoprocentní jistotu, že ji tentokrát nebudou potřebovat, protože v ordinaci budou mít vlastní. Což se ostatně ukázalo jako správný odhad.

Matějka seděl ve své ordinaci po ordinačních hodinách, takže tu byl zcela sám, a věnoval se pořádání papírů. „To víte, medicína je dnes hlavně o papírování,“ přivítal oba kriminalisty se zjevnou skepsí v hlase a poněkud nervózně. „Taková sestra, ta udělá jen to nejnutnější, svou práci si odkroutí a jde domů. Vlastně mám pocit, že je docela líná. A já tady sedím a vyplňuju hlášení a formuláře. Posaďte se, pánové.“

Když doktora Matějku vyslýchali tři minuty, nemohl si Majer nevšimnout, že praktický lékař ani jednou neotevřel lahvičku s antidepresivy. Přesto se po chvíli major zvedl a podle dohody odkráčel na WC, aby se po návratu bezděčně uhodil o kartotéku. Ta však vydala jen nezvykle tlumený zvuk, který doktora k opuštění ordinace nepřiměl.

Major zasakroval a nezbylo mu než se přidat ke zbylému osazenstvu ordinace. Jeho pokusy o odlákání Matějky se však ukázaly jako zbytečné, neboť doktorovi zjevně došla antidepresiva, a mohl tedy být dvojici kriminalistů plně k dispozici, přičemž se udržel při vědomí.

Hejzlar s Majerem se ale od Matějky nedozvěděli nic, co by případ posunulo ze šedi běžných úmrtí do kategorie dokonané vraždy. Vlastně jen to, že před časem zvažoval, že pověsí lékařské řemeslo na hřebík a přijme místo u pohřební služby, protože díky těm třem podivným případům začínal mít pocit, že pro funebráckou profesi získal významnou kvalifikaci. To majora poněkud znepokojilo. „Tenhle případ budu muset odložit ad acta co nejdřív, Majere,“ řekl nadpraporčíkovi na rozloučenou, „nemůžu potřebovat, aby nezajímavá věc byla mým posledním případem u kriminálky.“

Druhý den ráno zastihl Hejzlar Majera znovu nad hromadou papírů, které už před časem přivezl nadpraporčík z ordinace ve snaze pátrat po čemkoli neobvyklém.

„Co to studuješ?“ zeptal se major Majera místo pozdravu.

„Snažím se tady roztřídit ty papíry, už si připadám jako ten doktor,“ odpověděl nadpraporčík útrpně. „Bohužel jsem si od doktora přinesl všechny papíry, co měl ve skříni za posledních deset měsíců, takže je to pořádná dávka.“

Major se zadíval na hromádky, v nichž se jeho mladý kolega snažil vytvořit nějaký systém a musel uznat, že Majer je na papírování opravdu ten vyvolený, neboť dokumenty třídil nejen podle typů, ale i podle lékařových dodavatelů a odběratelů. Dokonce si mezi nimi všiml i hlavičky nějakého hobbymarketu, takže si vzpomněl, že bude muset konečně koupit novou přímočarou pilu, aby mohl tchyni opravit starý kredenc.

„Jo, mladej, vy svobodní to máte tak jednoduchý,“ posteskl si Hejzlar. „Pojď, zajdeme ještě vyslechnout sestru, ta je taky na prášcích?“

„Tu jsem nevyslýchal, majore, nepřišlo mi to nijak důležité, přece jenom je to jen sestra, která těžko může mít něco společného s úmrtím pacientů.“

„Abys ses nedivil, sestra, ta má často klíč k mnoha lékařským tajemstvím!“ pokáral Hejzlar kolegu a oblékl se, aby v podzimním sychravu nenastydl.

„Můžete nám prosím najít kartu pana Kozáka, toho posledního zemřelého?“ požádal major zdravotní sestru hned po příchodu do místnosti, kde sestra připravovala pacienty k návštěvě lékařovy ordinace.

„My tu kartu nemáme, pokud pacient zemře, vyhazujeme je, protože jak jistě uznáte, už nám nejsou k ničemu,“ spustila tak rázně, až si major Hejzlar uvědomil, že takovou osobu by nechtěl za sestru ani náhodou, a to ani zdravotní. Na jejím stole si povšiml nezvykle vysokého štosu karet jiných pacientů, a tak krátce zalitoval, že mezi nimi karta nebožtíka Kozáka není. Jiného podobně mohutného sloupce si všiml už včera, když pokoutně nabourával do kartotéky. Ten tam byl i teď.

„Tahle paní nám opravdu asi nemůže sdělit nic zajímavého,“ prohodil major tiše k nadpraporčíkovi a obrátil se k sestře: „Je tady pan doktor? Potřebuju se ho ještě na něco zeptat.“

„Jistě,“ opáčila ta osoba a zavolala na praktika: „Doktoréééé, máte tady kriminálku.“

„Dobrý den, pánové,“ vykročil doktor z ordinace vesele, zjevně posilněn doplněnou dávkou antidepresiv. „Jak vám můžu pomoci?“

„Chtěl jsem se zeptat, doktore, kdo všechno má klíč ke skříňce s léky?“

„Já a sestra. Pokud je třeba pacientům aplikovat nějaké léky, ať už perorálně, nebo třeba intravenózně,“ vysvětloval rozjařile doktor, „můžu to udělat buď já, nebo tady sestra.“

„A vzpomenete si, jestli jste panu Kozákovi při jeho poslední návštěvě něco aplikoval, ať už perorálně, nebo intravenózně?“

„Samozřejmě, pánové, panu Kozákovi se u nás v ordinaci přitížilo, což nebylo neobvyklé, protože byl kardiak, a tak mu sestra dala lék na snížení tlaku,“ odpověděl doktor bez jakýchkoli pochybností.

„Děkuju, doktore, zdá se, že ta tři úmrtí byla opravdu velká náhoda,“ řekl major a spolu s nadpraporčíkem odkráčeli.

„Poslouchej, mladej,“ pročísl Hejzlar mlčení na cestě do kanceláře. „Nevíš, co má doktor s hobbymarketem?“

„To nevím, momentálně se snažím všechny dokumenty roztřídit, až potom je budu pořádně studovat.“

„Jestli ty na to nejdeš nějak moc systematicky,“ ušklíbl se Hejzlar a dál mlčeli, protože nebylo nic, co by bylo třeba říkat. Až se vrátí do kanceláře, sepíšou zprávu a případ zřejmě odloží.

„Tak to sepiš, nadpraporčíku, a jdeme od toho,“ instruoval zkušený kriminalista svého mladého kolegu po návratu z ordinace. „Ještě mi řekni, kde máš ty papíry z hobbymarketu, třeba s doktorem nakupujeme ve stejném.“

Major se zadíval na dokumenty, které mu kolega podal, a jeho zrak spočinul na třech navlas stejných potvrzeních stornovaných objednávek vystavených ordinací doktora Matějky. Lišily se jen v datech odeslání. Pro mladého nadpraporčíka už nebyl problém v roztříděných materiálech sehnat příslušné objednávky. Ve všech třech objednával někdo, kdo dokumenty opatřil razítkem ordinace, kartotéky.

„Mladej, počkej s tou zprávou, vem si kabát a jdeme!“ zvolal Hejzlar náhle a oba kriminalisté vyrazili zpátky směrem k ordinaci.

Když se kapitán Vopěnka ptal téměř o měsíc později trochu škodolibě ostříleného kriminalisty Hejzlara, jak dopadl případ tří zemřelých pacientů v Matějkově ordinaci, vzal si slovo mladý vyšetřovatel Majera, který zavzpomínal, jak mohl minulý měsíc svému staršímu kolegovi v úžasu pogratulovat k vyřešení případu trojnásobné vazby. „Kapitán Hejzlar odhalil, že se nám ze sestry doktora Matějky vyklubala vražedkyně. Na stopu nás přivedlo několik zdánlivě nesouvisejících indicií. Doktor nám při jedné návštěvě řekl, že sestra se v ordinaci příliš nenadře. A když si pak major všiml přetékajících hromad s pacientskými kartami, snadno si to spojil s tím, jak přeplněná kartotéka vydala po návratu z toalety jen tlumený zvuk. Odtud byl jen kousek k tomu, aby nám došlo, že sestra, kterou nebaví papírování –“

„– na rozdíl třeba tady od kolegy, šéfe,“ přidal Hejzlar.

„Díky, majore,“ poděkoval upřímně Majer a pokračoval: „Tak tedy že sestra udělá všechno pro to, aby nemusela karty ze staré kartotéky uspořádávat do nové, větší.“

„A to doslova, Pepo,“ řekl major Hejzlar a podíval se na kapitána.

„Díky osvědčeným vyšetřovacím metodám majora Hejzlara se nám podařilo ze sestry dostat přiznání ještě ten den, co si major všiml hlavičkového papíru z hobbymarketu. Kozák i ostatní pacienti, kteří tak náhle zemřeli jen několik hodin po návštěvě ordinace, měli své karty pořádně napěchované, a ty tedy ve staré kartotéce zabíraly spoustu místa. Sestra sice jejich vraždu neplánovala úkladně, vždycky musela počkat, až bude důvod podat pacientům lék –“

„V tomto případě perorálně,“ doplnil major.

„– a pak jim místo léku na vysoký tlak podala lék opačný, tedy na nízký tlak. Tím se těch nebohých pacientů zbavila, vyhodila karty a zbavila se tak starostí se změnou kartotéky. Doktor vždycky novou kartotéku objednal, ale sestra po pár dnech objednávku stornovala, protože už nebyla potřeba.“

Kapitán Vopěnka uznale pokýval hlavou a dodal: „No vidíte chlapi? Tak odteďka už žádný neschopenky, ať vaše karty nezabíraj místo někomu potřebnějšímu.“