Jaromír Ouch seděl v podniku pochybného názvu, vzezření, minulosti a s ohledem na majitelovy podivné úvahy i budoucnosti a marně si lámal hlavu světa chodem. Nebýt těch nečekaných okolností, patrně by sem vůbec nezavítal – vždyť původně měl v těchto okamžicích trávit příjemné chvíle ve společnosti jedné sice stárnoucí, ale zato stále ucházející dámy, kdyby mu tato nedala předevčírem košem, řkouc, že na podobné avantýry je ještě příliš brzy.

Měl přitom velké štěstí, že ho sem ony nečekané okolnosti zavedly. Bar na rohu ulice na periferii patřil mezi ty, které neměly na růžích ustláno. Při té myšlence mu rázem přeběhl mráz po zádech; kdyby si ten, kdo tohle rčení vymyslel, někdy ustlal na růžích, musel by uznat, že je to právě naopak, protože právě tenhle bar na růžích ustláno měl, pakliže vezmeme v úvahu, že spát na růžích nebude fajn zážitek. Majitel totiž, jak už bylo řečeno, oplýval podivnými úvahami a přes všechno snažení se mu nedařilo je ze své mysli setřást, jelikož Václav Nekuda, který teď stál za výčepem a stáčel z něho do špatně vymytých půllitrů ještě hůře chlazenou desítku, provozoval tohle řemeslo už bezmála tři desítky let. Ještě že dům, ve kterém bar vybavil několika stoly s ubrusy zapůjčenými navždy pivovarem a výčepním zařízením koupeným v bazaru za pár stovek, restituovala po revoluci v devětaosmdesátém jeho manželka. Dá rozum, že kdyby se mu příležitost takzvaně nevnutila, dnes by nestál za pípou, ale seděl by u stolu v nějakém podobném podniku někde poblíž, ruce pokorně složené na ubrusu navždy zapůjčeném pivovarem, a podobně jako pan Ouch přemýšlel o bolestném světa chodu. A právě ta skutečnost, že teď nemohl být hostem, ale už tři desítky let setrvával na pozici výčepáka, činila ze života Václava Nekudy peklo. Za třicet let postávání za pípou zažil osmero voleb do sněmovny, třináct premiérů a čtyři prezidenty, třiatřicetkrát čelil kontrolám z úřadů tvrdošíjně dohlížejících na bezchybný výpočet daní, dokonalou hygienu, vzornou bezpečnost práce, bezvadné dodržování požárních norem a příkladné udržování hasicích přístrojů, elektrických a plynových spotřebičů a střešního hromosvodu v pohotovosti, osmkrát přijímal a propouštěl zaměstnance – tu na stálý pracovní poměr a jindy brigádníka – a třináctkrát volal policii, protože mu někdo vykradl pokladnu, přičemž předtím vylomil zámek vchodových dveří. Pokaždé měl pocit, jako by to bylo jeho poprvé, a jeho duše se zachvěla při vzpomínce na étos revoluce z devětadevadesátého, protože každá taková událost byla jako malý převrat. A stále trpělivě jako osel stál za výčepem a stáčel z něho do špatně vymytých půllitrů ještě hůře chlazenou desítku. Kontroly bezvadného čepování piva do hospody nechodily – úřadům je po tom houbeles, čím své hosty naléváte, a lidí ochotných tyhle patoky konzumovat chodilo čím dál míň.

A dnes by tu nebyl ani pan Ouch, kdyby ho do baru Václava Nekudy na rohu ulice nepřivedla náhoda a neposlala sice stárnoucí, ale zato stále ucházející dáma, která mu předevčírem dala košem, řkouc, že na podobné avantýry je ještě příliš brzy. Teď tu spočívali, jeden sedě nad ubrusem od pivovaru a druhý stoje za pípou z bazaru za pár stovek, a oba měli hodně společného: osmero voleb do sněmovny, třináct premiérů a čtyři prezidenty. Jen těch třiatřicet kontrol z úřadů byl pan Ouch ušetřen. Na rozdíl od hospodského Nekudy si mohl být jistý svou jistotou. Třicet let byl zaměstnancem obchodní inspekce. Nyní maně třel dlaň o dlaň, díval se na svůj špatně vymytý půllitr a nemohl se zbavit dojmu, že míra piva, které mu hostinský načepoval, naprosto neodpovídá údaji, jejž vyčetl z nápojového lístku.

„Dejte mi jeden hermelín,“ obrátil se na nebohého Nekudu, který původně v náhodně zabloudivším hostu kdovíproč spatřoval souputníka, a sáhl po průkazce. Právě v tuto chvíli totiž dostal Jaromír Ouch nápad, jak nepovedené rande přetavit v příležitost, jak s příkořími světa, nad jehož chodem si bezvýsledně lámal hlavu, pro tuto chvíli skoncovat.