Osudovým prokletím Františka Skoupého bylo nepochybně to, že nikomu nikdy nic neodmítl. Můžeme tomu říkat jakkoliv – třeba nedostatek, nebo dokonce přemíra empatie, nadměrná loajalita, případně také dobrosrdečnost. Jisté však je, že výsledkem této jeho vlastnosti byla řada nepříjemností, které mu přidělávaly práci, ubíraly energii a zkrátka všelijak komplikovaly život. Zcela pochopitelně byl tímto tíživým životem natolik unaven, že ve svých necelých dvaačtyřiceti letech vypadal jako vcelku zachovalý šedesátník. Ale co naplat, nemohl si pomoci a nebyl s to odmítnout, ať už požadavky na něj byly jakékoli.

Řeklo by se, že pokud je někdo tak dobrosrdečný a vychází svému okolí vstříc v úkolech a nárocích, které byly původně kladeny na někoho jiného, aby je vzápětí převzal pan Skoupý, kterýžto nemohl nechat bližního svého na holičkách, bude v kolektivu nadmíru oblíben a pro svou povahu všeobecně uctíván jako člověk obětavý. Jenže co bylo všem ostatním do páně Skoupého neschopnosti říci ne! To podstatné, dosáhnout svého, aniž by bylo třeba vynaložit zbytečné úsilí, se často podařilo splnit, a to bez nutnosti hnout brvou. Stačilo se obrátit na správnou adresu, již už léta – vlastně odnepaměti – obýval nebohý František.

Kdyby se nedostatek umění odmítnout omezil toliko na občasné odsouhlasení manželčiných plánů na víkend, nemuselo by být tak zle a pan Skoupý by se jistě s nenadálými povinnostmi vyrovnal snadno a s přirozenou grácií. Takové to „drahý, co kdybychom si o víkendu udělali výlet do hor?“, pronesené zlehka v průběhu čtvrtečního večera mohlo být koneckonců zpestřením každotýdenních strastí, a souhlasil-li by František Skoupý bez výhrady, často navíc jsa potěšen manželčiným zájmem o společné trávení času, bylo by mu možné přičíst k dobru, že své ženě nápady na rodinné aktivity neodmítá, a že jí – no považte – dokonce dělá radost. Jenže jak mnozí dobře víme, pokud někomu podáte prst, druhý den už si vyžádá tu předloktí, jindy celou ruku až po rameno a za pár týdnů nebo měsíců už nezůstane nic, co by bylo lze nabídnout, a tudíž urvat. I omotala si manželka, která si před svatbou natolik nepřála změnit své příjmení, až se oba společně a nerozdílně dohodli na tom, že si ponechá každý své, takže se jmenovala Pánková, vlastního manžela kolem prstu. Není známo, byl-li to prst její, nebo zda se jednalo právě o ten prst, jenž jí byl Františkem nabídnut ještě předtím, než si od něho nazítří vyžádala celou ruku.

Buď jak buď, občasné výlety do hor, za nákupy, k moři nebo za tchyní, pokud těch posledně jmenovaných nebylo přespříliš, dělaly panu Skoupému svým způsobem dobře, neboť se povětšinou odehrávaly alespoň zčásti na čerstvém vzduchu, a tudíž dělal něco pro své podlomené zdraví, stižené a nenávratně odcházející s tím, jak pan František vycházel vstříc těm, kdo zrovna měli na práci něco důležitějšího, kvůli čemu si od něho vyžádali tu menší a jindy větší službičku, za kteroužto jen tak mimochodem pozapomněli odvést protislužbičku, jak by se v poctivé společnosti slušelo. Tak se rozenému altruistovi Františkovi Skoupému podařilo během jednoho pondělního večera vyzvednout vzteklé dítě kolegyně z obchodního oddělení ze školky, zatímco pro svého bratrance sháněl vánoční jedličku a nakupoval náhradní tuhy do verzatilky pro sousedku Malínskou, jindy, stíhán nedostatkem času a přechozenou chřipkou, vyzvedl kabát v čistírně, který si v provozovně na rohu nemohl vyzvednout známý ze závodní jídelny, a přitom telefonicky rezervoval dva hotelové pokoje pro víkendový výjezd představenstva firmy, které bůhvíproč zapomněla zajistit ředitelova sekretářka, a onehdy se mu pro změnu s vypětím všech sil podařilo udělat náročnou prezentaci, o kterou ho požádal kolega v práci, než odjel na víkend lyžovat do Alp.

Je s podivem, kolika činnostem se pan Skoupý zvládl věnovat, aniž by k tomu měl nějaké zvláštní předpoklady, kvalifikaci nebo nadpřirozené schopnosti. Často jsme ho mohli vídat, jak se ve svém volném čase, zatímco si ostatní užívají zaslouženého odpočinku, s maximálním nasazením věnuje funkcím nákupčího, opraváře praček, poštovního zřízence, asistenta asistentky, au pair, zprostředkovatele, zásobovače, kuchaře, malíře pokojů nebo zařizovatele toho či onoho, ba i amatérského entomologa. Nezřídka právě v době, kdy do svého skromného osobního vozu nakládal nakoupené, vyhazoval do popelnice starý díl opravené pračky, za mrazu přenášel balík, který bylo třeba na poslední chvíli podat na poště na opačném konci města, ještě ke všemu zvedal telefonní přístroj, z toho stálého telefonování omšelý a opotřebovaný, aby na sebe naložil břímě dalšího úkolu, který se rozhodl vykonat pro dobro volajícího.

Netřeba snad hledat důvody, proč měl František Skoupý stále méně času nejen na sebe, ale také na své běžné potřeby, o koníčcích dávno nemluvě, protože poslednímu z nich, sbírání pamětních mincí, odzvonilo právě ve chvíli, kdy roztomilý šišlavý synovec pana Skoupého, pojmenovaný kupodivu právě po něm (jaká to náhoda!) požádal svého strýce o celou jeho sbírku. Laskavý čtenář jistě přejde bez úvah, že bychom snad mohli pochybovat o jeho ostrovtipu, pro jistotu si nicméně dovolujeme připomenout, že pan František nikdy neuměl říci ne a že ani tehdy nemohl jinak, takže měl vlastně rázem vyřešený problém, jak se při tom všemožném nárůstu povinností vypořádá s uspořádáváním mincí, a několik let pečlivě opečovávanou sbírku s úlevou předal synovci, kterýžto strýčkovi pěkně šišlavě poděkoval a mince zanedlouho zakutálel mezi ostatní své hračky.

Bez zajímavosti jistě není ani to, že lidí, kteří se na pana Skoupého v dobrém obraceli o pomoc, kvapem přibývalo, neboť kde je nabídka, je také poptávka, jak vědí lidé v obchodních zvyklostech zkušenější.

Že přestává stíhat, méně spí a nezvládá ani základní úkony, přičítal pan Skoupý svému postupujícímu věku. Prostě už nejsem nejmladší, uklidňoval se pozdě v noci, když nad rozpracovaným rozpočtem personálního oddělení firmy ještě dokončoval domácí úkol desetiletého Jindřicha, syna sousedů odnaproti, přičemž si na kus papíru hned vedle tu a tam připsal poznámku ke konceptu textu, který slíbil odevzdat přítelkyni kamaráda manželčiny tety, ježto musela narychlo odjet na výhodné nákupy do města, aniž by předtím dokument zdárně dokončila. Připustit si, že si na svá bedra naložil díky svému dobráctví až příliš, v žádném případě nechtěl a nemohl – na to mu bylo příliš líto všech těch lidí, kterým rád vycházel vstříc.

Později už ani nepostřehl, neboť mu to časové vytížení neumožnilo, že se s ním manželka rozvedla, protože jí přišel příliš starý a unavený na to, aby s ním mohla být spokojená. Ani na rozvodové stání k soudu nedorazil, protože musel v tu dobu zařídit tucet drobných věcí pro přátele, známé, kolegy a jejich příbuzné a přátele jejich známých. Ale ani nad tím rozvodem příliš nemudroval, nepřemýšlel, zkrátka netruchlil, neboť na to mu nezbýval čas.

Pak jsme o Františkovi Skoupém nějaký čas neslyšeli, až jsme se dozvěděli, že byl vidět sedící na chodníku se seznamem denních úkolů v ruce, kterak přemýšlí, má-li před nákupem kytice růží na oslavu promoce kolegovy dcery dát přednost návštěvě kina, o niž ho požádal jeden z nejtrvalejších přátel, aby mu mohl vyprávět děj nového napínavého filmu, případně vyzvednutí strýčka z Ameriky, který se chystal prohlédnout si krásy hlavního města, na pražském letišti.

Nedávno nás zastihla málo očekávatelná a o to smutnější zpráva. Nejprve se ve městě i jeho širokém okolí začaly dít divné věci, když manažerské výjezdy představenstva firmy musely předčasně skončit kvůli zapomenutým rezervacím, nejedna rodina trávila vánoční svátky bez tradičního stromku a pár dětí zůstalo onehdy v mateřské škole až do příchodu uklízečky, neboť je neměl kdo vyzvednout. Pan Skoupý, aspirant na titul samaritán kraje, byl v tichosti převezen do okresního města, kde je vzorným pacientem druhého oddělení soukromé psychiatrické kliniky.